Praha/Olomouc – Na jaře roku 1991 prožívalo Československo kocovinu z revoluční euforie. Komunismus byl sice poražen, ale země stála před propastí ekonomické nejistoty. Široké a beztvaré Občanské fórum (OF), které národ provedlo sametovou revolucí, se zmítalo ve vnitřních sporech a neschopnosti efektivně vládnout. Právě v této atmosféře zmatku a hledání nového směru se zrodila politická síla, která na další desetiletí zcela ovládla a definovala českou politiku: Občanská demokratická strana (ODS). Její vznik nebyl jen založením nové strany, ale brutálním a definitivním koncem disidentské koncepce „nepolitické politiky“.
Konec iluzí o revoluční jednotě
Abychom pochopili vznik ODS, musíme se podívat na to, co jí předcházelo. Občanské fórum, založené v listopadu 1989, bylo z podstaty nesourodým slepencem. Zahrnovalo všechny od reformních komunistů přes liberály, ekology, kněze až po konzervativce. Spojoval je jediný cíl – porazit totalitní režim. Jakmile však tento cíl padl a OF drtivě vyhrálo první svobodné volby v červnu 1990, začala se projevovat programová prázdnota.
V čele státu stál prezident Václav Havel, který prosazoval vizi občanské společnosti a volných hnutí. Odmítal klasické uspořádání na politické strany, které považoval za přežitek a zdroj korupce moci. Proti tomuto idealistickému proudu se však začal formovat proud pragmatický, reprezentovaný tehdejším ministrem financí Václavem Klausem. Klaus, vyzbrojený slovníkem západních neoliberálních ekonomů, pochopil to, co disent přehlížel: že k prosazení bolestivé a radikální ekonomické transformace potřebuje pevnou, disciplinovanou a jasně vyprofilovanou politickou armádu.
Převrat zdola
Zlomový okamžik přišel v říjnu 1990 na sněmu Občanského fóra v pražské Hostivaři. Intelektuální křídlo OF (tzv. Havlovci) navrhlo na post předsedy hnutí filozofa a disidenta Martina Palouše. Považovali to za formalitu. Jenže Václav Klaus, který předtím neúnavně objížděl regiony a naslouchal nespokojeným místním buňkám OF, které volaly po pevném vedení, se postavil proti němu.
K šoku pražské kavárny a disentu Klaus v tajné volbě drtivě zvítězil. Hostivařský sněm byl prvním hřebíkem do rakve Občanského fóra. Klaus okamžitě začal tlačit na to, aby se OF přeměnilo na standardní pravicovou politickou stranu s pevnou strukturou a individuálním členstvím. To bylo pro liberální a levicovější křídlo (kde figurovali lidé jako Jiří Dienstbier či Pavel Rychetský) naprosto nepřijatelné.
Následovaly měsíce vyčerpávajících hádek. Bylo jasné, že tyto dva světy nemohou sdílet jednu střechu. V únoru 1991 došlo v prezidentském sídle v Lánech k historické dohodě o rozdělení Občanského fóra. Byla to klidná, téměř manažerská dohodnutá separace. Vznikly dva hlavní subjekty: středolevicové Občanské hnutí (OH) a pravicová Občanská demokratická strana (ODS).
Zrození stroje na moc
Oficiální ustavující kongres ODS se odehrál o víkendu 20. a 21. dubna 1991 v Olomouci. Atmosféra v sále nebyla revoluční ani intelektuálně rozvláčná, byla přísně pragmatická a pracovní. Delegáti, z velké části tvoření mladými inženýry, lékaři, ekonomy a rodícími se podnikateli, věděli přesně, co chtějí.
Václav Klaus byl s naprostou samozřejmostí zvolen prvním předsedou strany, když získal 220 z 237 platných hlasů. Místopředsedy se stali Miroslav Macek, Petr Čermák a Milan Uhde. Právě Miroslav Macek, ostrý a rétoricky nadaný politik, se stal po Klausovi nejviditelnější tváří rodící se strany a jedním z jejích hlavních ideologů.
Ideologie, která v Olomouci zazněla, byla na české poměry revoluční. Zatímco do té doby se diskutovalo o jakýchsi třetích cestách mezi socialismem a kapitalismem, ODS přinesla tvrdý thatcherismus. Hesly dne se staly volný trh, privatizace, deregulace, osobní zodpovědnost a minimální stát. Klaus razil termín „trh bez přívlastků“. Strana se otevřeně hlásila k západním konzervativním stranám, jako byla britská Konzervativní strana nebo američtí Republikáni.
Znakem strany se sice modrý pták stal až o něco později (na podzim 1991), ale už v Olomouci si ODS přivlastnila modrou barvu, která se stala symbolem české pravice.
Proč ODS okamžitě uspěla?
Úspěch projektu jménem ODS byl fenomenální a z dnešního pohledu těžko opakovatelný. Během několika měsíců dokázala ODS absorbovat naprostou většinu funkčních místních organizací bývalého Občanského fóra. Zatímco intelektuálové z Občanského hnutí vedli v Praze dlouhé filozofické debaty o povaze demokracie, manažeři ODS budovali pevnou stranickou strukturu od vesnic až po krajská města.
ODS nabídla společnosti přesně to, co v roce 1991 potřebovala: jasný směr. Československá ekonomika procházela šokovou terapií, lidé se báli zdražování a ztráty jistot. Václav Klaus jim nenabízel soucit, ale srozumitelný plán. ODS slíbila, že skrz rychlou privatizaci a tvrdou práci zavedou zemi mezi prosperující státy Západu. Pro nově vznikající třídu živnostníků a podnikatelů se ODS stala přirozenou politickou volbou.
Zároveň ODS ostře vymezila hranice. Na rozdíl od disidentů, kteří se snažili s komunisty vést dialog a byli mnohdy obviňováni z přílišné shovívavosti, ODS nasadila tvrdý antikomunistický slovník. To jí přineslo sympatie radikálněji naladěných voličů, ačkoli ve vlastních řadách měla (stejně jako zbytek společnosti) řadu bývalých členů KSČ.
Dědictví, které změnilo republiku
Založení ODS na jaře 1991 předurčilo vývoj celých devadesátých let. Ve volbách v roce 1992 ODS drtivě zvítězila (zatímco konkurenční Občanské hnutí zcela propadlo a nedostalo se ani do parlamentu). Klaus se stal premiérem, ODS hlavní vládní silou a motorem ekonomické transformace. Právě díky pevné a jednotné struktuře ODS mohl Václav Klaus o několik měsíců později politicky ustát a zmanažovat klidné rozdělení Československa.
Kongres v Olomouci před 33 lety nebyl jen vznikem jedné strany. Byl to okamžik, kdy se česká politika evropeizovala a standardizovala. Václav Klaus tam s konečnou platností pohřbil éru širokých nepolitických hnutí a nastolil systém jasně čitelných politických stran, který tvoří páteř české demokracie dodnes. A ačkoliv si ODS v následujících dekádách prošla korupčními skandály, vnitřními rozkoly, odchodem svého zakladatele i hlubokými pády, olomoucké základy z roku 1991 se ukázaly být natolik pevné, že strana dokázala všechny krize přežít a dodnes zůstává klíčovým hráčem na české politické mapě.
