Pondělní speciál – Představte si, že před volbami na sebe dva hlavní političtí rivalové házejí špínu, slibují si vzájemné zničení, a když se sečtou hlasy, podepíšou skrytou dohodu a rozdělí si moc ve státě. Přesně to se stalo v České republice v roce 1998. Zrodila se takzvaná „Opoziční smlouva“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Tento mocenský pakt představoval politické zemětřesení. Změnil fungování české demokracie, přinesl masivní politizaci státní správy a vyvolal ve společnosti hlubokou deziluzi. Dnes se podíváme na éru, která připravila půdu pro nástup budoucího populismu.
Abychom pochopili šok, který přišel v létě 1998, musíme se podívat na předvolební kampaň. Po pádu vlády Václava Klause v roce 1997, vyvolaném finančními skandály ODS (tzv. Sarajevský atentát), zemi dovedla k předčasným volbám úřednická vláda Josefa Tošovského. Společnost byla napjatá a rétorika politiků ostrá jako břitva.
Předseda sociální demokracie (ČSSD) Miloš Zeman hřímal na náměstích, že pravicová vláda zanechala v Česku „spálenou zemi“. Voličům sliboval, že zkorumpované privatizační ministry sváže do kozelce a nechá je zavřít. Václav Klaus (ODS) naopak mobilizoval své příznivce varováním před návratem socialismu a levicovým extremismem. Volby v červnu 1998 vyhrála ČSSD (32 %) před druhou ODS (27 %). Vznikla patová situace – sestavit stabilní většinovou vládu se zdálo nemožné.
Nemyslitelné se stává realitou
Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Očekávalo se, že vznikne složitá koalice s menšími středovými stranami (KDU-ČSL a Unií svobody). Jednání však drhla na osobních animozitách a přehnaných požadavcích. A tehdy se stalo to, co politologové i novináři považovali za absurdní sci-fi.
Dne 9. července 1998 podepsali Miloš Zeman a Václav Klaus dokument s názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí. Do dějin vstoupila jako opoziční smlouva. Její princip byl geniálně cynický: ČSSD sestaví jednobarevnou menšinovou vládu a ODS se zaváže, že nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě a umožní schválení státního rozpočtu.
Na oplátku ODS získala posty předsedů obou komor parlamentu (Václav Klaus usedl do čela Poslanecké sněmovny) a kontrolu nad klíčovými dozorčími orgány státu, včetně Nejvyššího kontrolního úřadu. Smlouva výslovně zakazovala oběma stranám spojit se s kýmkoliv třetím. Tím se systém brzd a protivah, na kterém stojí parlamentní demokracie, v podstatě zhroutil. Strana, která měla vládu kontrolovat, se stala jejím tichým společníkem.
Rozdělení kořisti a zrada voličů
Opoziční smlouva nebyla jen o politické stabilitě, jak tvrdili její architekti. Šlo o mocenský kartel. Obě strany si mezi sebou systematicky rozdělily vliv ve státních podnicích (ČEZ, České dráhy, banky) a ve státní správě. Kam dosadila svého ředitele ČSSD, tam získala ODS post předsedy dozorčí rady. Nikdo už nikomu nekoukal pod prsty.
Zatímco politici si mnuli ruce, veřejnost byla v šoku. Voliči z obou táborů se cítili podvedeni. Levice volila Zemana, aby Klause „zavřel“, pravice volila Klause, aby zastavil Zemana. Místo toho vládli společně. Prezident Václav Havel už na sklonku roku 1997 použil pro stav společnosti termín „blbá nálada“, ale teprve v éře opoziční smlouvy tento pocit naplno ovládl republiku. Frustrace rostla i kvůli řadě korupčních skandálů, od netransparentních privatizací bank po zakázky na stavbu dálnic, které nebyly nikdy vyšetřeny.
Děkujeme, odejděte! a útok na Ústavu
Na podzim roku 1999 pohár trpělivosti přetekl. Bývalí studentští vůdci ze sametové revoluce sepsali k desátému výročí listopadu 1989 výzvu Děkujeme, odejděte!. Tisíce lidí vyšly na náměstí a požadovaly demisi Zemana i Klause a ukončení mocenského paktu. Politici výzvu s arogancí odmítli a Klause se Zemanem to paradoxně ještě více semklo.
Rozhodli se totiž svůj mocenský duopol zabetonovat navždy. V parlamentu společně prosadili radikální změnu volebního zákona. Nový systém měl drasticky znevýhodnit malé strany a z Česka de facto vytvořit systém dvou velkých politických bloků podle amerického vzoru. Kdyby tento zákon začal platit, menší strany by navzdory milionům hlasů získaly jen minimum poslanců. Zasáhl však prezident Václav Havel, který zákon napadl u Ústavního soudu. Soud mu v roce 2001 dal za pravdu a ty nejbrutálnější úpravy zrušil, čímž zachránil poměrný volební systém a ochránil politickou pluralitu.
Dědictví cynismu
Éra opoziční smlouvy formálně skončila po volbách v roce 2002. Miloš Zeman ohlásil odchod do „politického důchodu“ na Vysočinu a do čela ČSSD i vlády nastoupil Vladimír Špidla, který pakt s ODS odmítl prodloužit.
Nicméně škody už byly napáchány. Opoziční smlouva v Česku normalizovala cynismus. Lidé pochopili, že předvolební sliby neznamenají vůbec nic a že politika je primárně obchodem za zavřenými dveřmi. Důvěra občanů v tradiční politické strany klesla na bod mrazu. Právě toto podhoubí hluboké nedůvěry a znechucení se o desetiletí později stalo živnou půdou pro nástup nových protestních hnutí a populistických podnikatelů, kteří slíbili zemi řídit úplně jinak.
V příštím, šestém díle našeho pondělního seriálu opustíme dusnou domácí politiku a vydáme se opět za hranice. Podíváme se na rok 2004, kdy se naplnil dlouholetý sen a Česko vstoupilo do Evropské unie. Jaká byla naše očekávání, jak probíhal odliv mozků a co znamenalo zrušení hraničních kontrol? Čtěte příští pondělí.
