Pondělní speciál – Prvního ledna 1993 se Česká republika probudila jako samostatný stát. Začala éra, pro kterou se vžil termín „divoké devadesátky“. Byla to doba nevídaných příležitostí, absolutní svobody a obrovského nadšení, ale také éra bezohlednosti, organizovaného zločinu a chybějících pravidel. Společnost připomínala Divoký západ – kdo byl dravý a měl ostré lokty, mohl přes noc pohádkově zbohatnout. Český slovník se tehdy obohatil o nové, nepříliš lichotivé slovo, které jsme „vyvezli“ do celého světa: tunelování.
Hlavním úkolem nového státu pod vedením premiéra Václava Klause (ODS) bylo co nejrychleji převést obrovský státní majetek, který po desetiletí budovali komunisté, do soukromých rukou. Nástrojů bylo několik: restituce (navrácení majetku ukradeného po roce 1948), malé privatizace (dražby obchodů a provozoven) a přímé prodeje. Tím hlavním a světově unikátním motorem se však stala kuponová privatizace.
Jistota desetinásobku a zrod národa akcionářů
Myšlenka „kuponovky“ byla z pohledu tehdejších ekonomů geniálně jednoduchá a politicky extrémně přitažlivá. Měla z každého Čecha udělat kapitalistu. Každý dospělý občan si mohl za 1 035 korun (což tehdy představovalo zhruba čtvrtinu průměrného platu) koupit takzvanou kuponovou knížku s tisíci body. Tyto body pak mohl v několika vlnách směnit za akcie státních podniků – od pivovarů přes sklárny až po banky.
Do hry však brzy vstoupil fenomén, se kterým tvůrci systému tak docela nepočítali – investiční fondy. Mnoho lidí totiž nevědělo, do kterého z tisíců podniků své body investovat. Toho mistrně využil mladý emigrant Viktor Kožený. Jeho Harvardské investiční fondy (s prestižní univerzitou měly společný jen název) rozjely masivní reklamní kampaň. Slibovaly „jistotu desetinásobku“, tedy že za knížku v hodnotě tisíc korun vyplatí do roka a do dne deset tisíc.
Zabralo to. Stovky tisíc lidí svěřily své kupony Koženému a dalším fondům. Z národa se přes noc stali akcionáři, ale skutečnou moc nad ohromným majetkem získala úzká skupina správců těchto fondů. Mnozí z nich, včetně Koženého, nakonec z firem vyvedli miliardy korun na zahraniční účty, zanechali za sebou zkrachovalé podniky a oklamané občany. Sám Kožený prchl na Bahamy.
Když ekonomové utekli právníkům
Jak mohlo k tak masivním krádežím legálně dojít? Odpověď leží v dobové filozofii transformace. Premiér Václav Klaus razil heslo, že trh vyřeší vše a „nezná špinavé peníze“. Tvrdil, že rychlost ekonomické přeměny je důležitější než budování dokonalého právního rámce. Známým se stal jeho výrok, že „ekonomové musí utéct právníkům“.
A to se přesně stalo. Byla schválena pravidla pro prodej podniků, ale chyběly zákony proti praní špinavých peněz, dohledu nad kapitálovým trhem či ochraně menšinových akcionářů. Vznikla tak šedá zóna, ve které se zrodil fenomén tunelování.
Princip byl jednoduchý: nový majitel (nebo správce fondu) ovládl prosperující podnik. Následně založil jinou firmu, se kterou původní podnik uzavíral extrémně nevýhodné smlouvy – například nakupoval předražené služby nebo prodával své výrobky pod cenou. Peníze a zdravá aktiva se přelily (vytunelovaly) do soukromých kapes, zatímco v původní firmě zbyly jen dluhy a nevyplacení zaměstnanci. Státní banky navíc těmto novým „podnikatelům“ štědře a bez dostatečného jištění půjčovaly stamiliony, což nakonec vedlo k hluboké bankovní krizi.
Fialová saka, Orlík a střelba na ulicích
Ekonomický chaos šel ruku v ruce s rozvojem podsvětí. Policie, zvyklá z dob socialismu stíhat drobné zlodějíčky nebo disidenty, byla proti nastupující mafii bezmocná. Zatímco noví bossové jezdili v obrněných mercedesech a vyzbrojovali se samopaly a výbušninami, policisté často neměli ani na benzín do služebních Lad a Favoritů.
Symbolem devadesátých let se stala specifická estetika – fialová saka, bílé ponožky do mokasínů, mohutné zlaté řetězy a obří mobilní telefony. Kolem tehdejších ikon, jako byl majitel Discolandu Sylvie Ivan Jonák, se točila politická i kulturní elita, přestože šlo o lidi spojené s tvrdým zločinem (Jonák si později odseděl 18 let za objednání vraždy své manželky).
Veřejností otřásla kauza Orlických vražd, kdy gang vhazoval těla zastřelených podnikatelů v sudech s louhem do Orlické přehrady. Nad tím vším pak stál nenápadný, ale mocný František Mrázek, označovaný za kmotra českého podsvětí, který plynule propojil mafii s vysokou politikou a bankovnictvím.
Konec večírku a pád vlády
Každý divoký večírek však jednou skončí kocovinou. Ta česká přišla v roce 1997. Česká ekonomika, do té doby vydávaná za středoevropský zázrak, narazila na zeď. Obrovské zadlužení, vytunelované podniky a zablokovaný trh vedly k hospodářské krizi. Vláda musela přijmout tvrdé úsporné „balíčky“ a lidé si uvědomili, že západní životní úroveň je stále v nedohlednu.
Definitivní tečku za touto érou udělal politický skandál. Na podzim 1997 prasklo, že ODS měla tajná konta ve Švýcarsku, na která plynuly úplatky od sponzorů výměnou za privatizaci státních firem (např. Třineckých železáren). Zatímco byl Václav Klaus na návštěvě v Sarajevu, část jeho spolustraníků se proti němu vzbouřila a vyzvala ho k rezignaci. Tento moment, známý jako Sarajevský atentát, vedl k pádu Klausovy vlády a předčasným volbám.
Divoká léta plná iluzí skončila. Česko ztratilo svou ekonomickou nevinnost a muselo začít tvrdě pracovat na zavádění standardních evropských pravidel. Pohled naší země se přitom začal mnohem intenzivněji upírat na Západ – k vysněnému bezpečí.
V příštím, čtvrtém díle se podíváme na zásadní geopolitický obrat. Jak jsme se v roce 1999 dostali pod deštník NATO, jakou roli v tom hrál Václav Havel a proč nás hned v prvních týdnech členství šokovalo bombardování Jugoslávie? Čtěte příští pondělí.
