Peking, srpen 2008. Na slavný stadion zvaný Ptačí hnízdo se snáší hustý liják. Tartan je kluzký a nebezpečný. Probíhá finále ženského oštěpu a před posledním, šestým kolem se zdá být o vítězce rozhodnuto. Ruská suverénka Maria Abakumovová drží fantastický evropský rekord a už slaví zlato. Na rozběžiště se však staví vysoká blondýnka z Jablonce nad Nisou. Ví, že má poslední šanci. Sústředí se, rozeběhne se do deštivé clony a do svého hodu vloží veškerý zbývající vztek i sílu. Oštěp letí a letí, až protne hranici jednasedmdesáti metrů. Tribuny řvou. Barbora Špotáková právě předvedla nejvelkolepější atletickou krádež olympijské historie.
Když jsme v pátém díle našeho seriálu psali o Janu Železném, zdálo se, že český oštěp už nikdy nemůže zažít podobnou dominanci. Ukázalo se však, že česká škola vrhů má hluboké kořeny. Barbora Špotáková nejenže navázala na odkaz svého slavného předchůdce (a později i trenéra), ale přidala k němu příběh o nezlomné ženské bojovnosti, která nepřestává fascinovat ani po letech.
Od víceboje přes oceán až k oštěpu
Cesta Barbory Špotákové na olympijský vrchol přitom nebyla vůbec přímočará. Narodila se v roce 1981 do sportovní rodiny a dlouhou dobu to vypadalo, že její doménou bude atletický víceboj. Byla všestranná, rychlá a výbušná. Oštěp byl jen jednou z mnoha disciplín, které musela zvládat.
Zlomový moment přišel na přelomu tisíciletí, kdy odcestovala na studijní stipendium do Spojených států, na univerzitu v Minnesotě. Tam si jejího neobyčejného talentu pro hody všimli místní trenéři. Uvědomila si, že pokud chce ve světové atletice skutečně něco znamenat, musí se specializovat. Po návratu do Česka spojila síly s trenérem Rudolfem Černým a začala se naplno věnovat oštěpu. Byla to sázka na jednu kartu, která se začala velmi rychle vyplácet. Její vícebojařská minulost jí totiž dala obrovskou výhodu – fantastickou rychlost v rozběhu a gymnastickou obratnost.
Ruská zeď a pekingské slzy zoufalství
Na olympijské hry do Pekingu v roce 2008 už Špotáková odjížděla jako úřadující mistryně světa. Tlak na její osobu byl obrovský. Očekávalo se zlato. Samotný finálový závod se však od začátku měnil v noční můru.
Nejenže se nad čínskou metropolí otevřelo nebe a začalo pršet, což oštěpařům extrémně ztěžuje pevný odraz v klíčovém momentu bloku, ale navíc se utrhla ze řetězu mladá Ruska Maria Abakumovová. Ve čtvrté sérii poslala svůj oštěp do vzdálenosti 70,78 metru. To byl nový evropský rekord a hod z naprosto jiné dimenze. Špotáková do té doby sice házela skvěle a držela se na medailových pozicích, ale na tuto ruskou bombu nedokázala najít odpověď.
Když závod dospěl do úplně posledního, šestého kola, situace se zdála bezvýchodná. Abakumovová se usmívala, ruští trenéři si gratulovali. Přehodit téměř 71 metrů v posledním pokusu, v dešti a pod takovým psychickým tlakem? To odporovalo atletické logice.
Třicet vteřin, které změnily život
Špotáková si vzala oštěp do ruky. Věděla, že už nemá co ztratit. Na tribuně seděl Jan Železný a mačkal palce. Celá republika u televizních obrazovek tajila dech. Jak později sama Bára vzpomínala, v ten moment se v ní probudila jakási spravedlivá naštvanost. Nechtěla se vzdát bez boje.
Sústředila se na jediný bod v dálce. Její rozběh byl navzdory mokrému tartanu neuvěřitelně rychlý a agresivní. Trefila blok levou nohou s naprostou přesností, tělo se prohnulo jako luk a pravá paže vystřelila vpřed. Už v momentě, kdy oštěp opustil její ruku, Bára zařvala. Ten zvuk, plný zvířecí energie, rezonoval celým stadionem.
Oštěp letěl ideální trajektorií. Zářivě žluté náčiní prořízlo deštivý večer a zapíchlo se hluboko za hranicí sedmdesáti metrů. Otázka nezněla, jestli to bylo daleko, ale jestli to stačilo na Rusku. Když na světelné tabuli bliklo číslo 71,42 metru, stadion vybuchl. Byl to nový evropský rekord a naprostý šok. Abakumovová si schovala tvář do dlaní, nedokázala pochopit, co se právě stalo. Špotáková v slzách štěstí obíhala Ptačí hnízdo s českou vlajkou nad hlavou. Dokázala nemožné.
Světový rekord a londýnská obhajoba
Pekingské finále Špotákovou katapultovalo mezi globální sportovní elitu. Že nešlo o náhodu, potvrdila hned o necelý měsíc později na Světovém atletickém finále ve Stuttgartu. Tam hodila astronomických 72,28 metru – světový rekord, který dodnes, tedy ani po šestnácti letech, žádná žena na planetě nedokázala překonat.
Své místo mezi nesmrtelnými stvrdila o čtyři roky později v Londýně 2012, kde pod vedením Jana Železného s naprostým přehledem olympijské zlato obhájila. Do sbírky pak z her v Riu 2016 přidala ještě bronz (přestože se vracela po mateřské pauze a těžkém zranění nohy).
A jen drobný, ale důležitý dodatek k pekingskému dramatu: O osm let později, v roce 2016, bylo při zpětném testování vzorků zjištěno, že Maria Abakumovová v Pekingu dopovala. Byla jí odebrána stříbrná medaile. Triumf Barbory Špotákové, která ruskou podvodnici dokázala porazit i v jejím nejlepším (a dopingem podpořeném) závodě, tak zpětně získal ještě mnohem epičtější a spravedlivější rozměr.
V příštím, úplně posledním díle našeho pátečního olympijského speciálu nás čeká absolutní finále. Představíme si sportovní zázrak, který šokoval a doslova zmátl celý svět. Z letních stadionů se naposledy přesuneme do mrazu, na olympijské hry v Pchjongčchangu 2018. Přichází Ester Ledecká a její příběh o tom, jak se na lyžích i na prkně zapsala do dějin vesmíru.
