Vancouver, únor 2010. Na ledový ovál v hale Richmond Olympic Oval se staví drobná, křehce působící dívka z Česka. Měří lehce přes metr sedmdesát a váží sotva padesát kilogramů. Vedle ní projíždějí svalnaté soupeřky z Nizozemska, Kanady a Německa, zvyklé na trénink v supermoderních halách za miliony dolarů. Martina Sáblíková ale nezná strach. V nohách má tisíce kilometrů odjetých na kolečkových bruslích a nekonečné hodiny dřepů v obýváku. Když o pár minut později protne cílovou pásku, propukne na české střídačce čiré šílenství. Tento díl nepatří jen fenomenální sportovkyni, ale vypráví o tom, jak se naprosté sci-fi stalo skutečností.
V našem seriálu už jsme si připomněli několik atletických či hokejových zázraků. Ale to, co dokázala na přelomu prvního a druhého desetiletí nového tisíciletí Martina Sáblíková, popírá veškerou sportovní logiku. Porazit rychlobruslařské supervelmoci z pozice závodnice, která doma nemá kde trénovat, je výkon hraničící s magií.
Trenér s bláznivou vizí a dívka od basketbalu
Všechno to začalo na Vysočině. Martina Sáblíková jako malá hrála basketbal, ale brzy se ukázalo, že její subtilní postava do soubojů pod bezednými koši úplně nepasuje. Měla však jeden dar, kterého si všiml vizionářský a nesmírně zarputilý trenér Petr Novák: absolutně nezdolnou vytrvalost a obrovský práh bolesti.
Když Novák v devadesátých letech prohlásil, že v Česku vychová olympijskou vítězku v rychlobruslení, lidé si klepali na čelo. V Nizozemsku, kolébce tohoto sportu, mají desítky krytých oválů. V Česku nebyl a dodnes není ani jeden. Zatímco cizí hvězdy trénovaly na dokonalém ledě obklopené týmy vědců, Novák naložil malou Martinu do staré dodávky a vyrazil hledat zamrzlé rybníky na Žďársku.
Dřina na prkně v obýváku
Aby dokázali kompenzovat chybějící led, vymyslel Novák tréninkové metody, které se dnes učí na sportovních fakultách. Základem se staly kolečkové brusle. Martina trávila léto co léto polykáním stovek kilometrů na rozpálených asfaltech kolem Nového Města na Moravě, kde musela kličkovat mezi auty a traktory.
Ještě legendárnější se stalo takzvané „prkno“. Jednoduchá, hladká dřevěná deska, kterou si Martina rozložila v obýváku panelákového bytu. Obula si tlusté ponožky a hodiny a hodiny na ní klouzala ze strany na stranu, aby simulovala rychlobruslařský skluz a budovala specifickou svalovou paměť. Vydržela věci, které by elitní sportovce ze západních zemí pravděpodobně donutily okamžitě ukončit kariéru. Byla to dřina v nejčistší, nejkrystaličtější podobě.
Vancouverská žeň a slzy na stupních vítězů
Do kanadského Vancouveru v roce 2010 už Sáblíková přijížděla jako etablovaná hvězda a světová rekordmanka, což s sebou přinášelo drtivý tlak. Celý národ od ní čekal zlato.
Jako první ji čekala trať na 3 000 metrů. Závod, ve kterém stačí drobné zaváhání nebo špatně rozvržené tempo, a naděje mizí. Martina však ukázala nervy ze železa. S dokonale soustředěným výrazem rozjela svůj strojový, plynulý krok. Její časy v jednotlivých kolech byly jako přes kopírák. Zničila německou hvězdu Stephanie Beckertovou i domácí Kanaďanku Grovesovou a brala vytoužené zlato. Česká hymna po letech znovu zněla na zimní olympiádě.
To ale nebylo všechno. Její královská disciplína, extrémně fyzicky náročných 5 000 metrů, měla teprve přijít. Tady nebylo pochyb. Sáblíková předvedla jízdu z jiné galaxie, soupeřkám ujela o parník a zkompletovala zlatý double. Aby ukázala, jak neskutečně komplexní sportovkyní v Kanadě byla, přidala navrch ještě šokující bronzovou medaili na patnáctistovce, trati, která pro ni byla papírově příliš krátká a rychlá. Tři starty, tři medaile. Česká republika měla novou královnu.
Jak porazila obryně? Fyzikální anomálie
Sportovní experti dodnes kroutí hlavou nad tím, jak může dívka jejích parametrů porážet o dvacet kilo těžší soupeřky. Rychlobruslení je totiž silový sport. Masivní stehna Nizozemek dokážou do ledu přenést obrovskou sílu.
Kouzlo Martiny Sáblíkové ale tkvělo v dokonalé aerodynamice a neuvěřitelné kadenci. Dokázala své tělo „zabalit“ tak nízko k ledu, že nekladla téměř žádný odpor vzduchu. Navíc její nohy dokázaly kmitat ve frekvenci, kterou soupeřky po pár kolech nedokázaly udýchat. Tam, kde ostatním ve svalech docházel kyslík a tuhly jim nohy, Martina teprve zařazovala nejvyšší rychlostní stupeň.
Odkaz bez stadionu
Sáblíková svůj úspěch nezabalila do vitríny. O čtyři roky později v Soči své zlato na pětikilometrové trati s přehledem obhájila, a medaile vozila i z Pyeongchangu a Pekingu. Její bilance tří zlatých, dvou stříbrných a dvou bronzových olympijských medailí z ní dělá nejúspěšnější českou zimní olympioničku historie.
Příběh Martiny Sáblíkové má však i jednu velmi trpkou pachuť. Po Vancouveru se tehdejší politici předháněli ve slibech, že rychlobruslařská hala v Česku konečně vyroste. Poklepávalo se na základní kameny, dělaly se studie. Uplynulo více než čtrnáct let a nestojí nic. Zázrak z Vysočiny si svou nesmrtelnost musel vydřít v exilu a na rybnících. Možná ale právě proto je její triumf tak obrovský, opravdový a nedotknutelný.
V příštím, už předposledním díle našeho speciálu se z kanadských mrazů vrátíme zpět na letní olympijský stadion. Přesuneme se do Pekingu v roce 2008. Tam, v poslední sérii, posledním pokusem a proti všem předpokladům, předvedla žena s oštěpem v ruce jeden z nejikoničtějších obratů olympijské historie. Těšte se na příběh Barbory Špotákové.
