Byl to multiinstrumentalista, který ovládal desítky nástrojů, módní ikona bořící genderové stereotypy a neúnavný bojovník za práva umělců. Prince Rogers Nelson, známý prostě jako Prince, nebyl jen popovou hvězdou – byl to hudební vesmír sám o sobě. Osm let po jeho tragickém odchodu zůstává jeho vliv na kulturu stejně silný jako v době jeho největší slávy.
Zrození „Minneapolis Sound“
Prince Rogers Nelson se narodil 7. června 1958 v Minneapolis v Minnesotě do rodiny, kde hudba byla doslova kyslíkem. Jeho otec, John L. Nelson, byl jazzový klavírista vystupující pod pseudonymem Prince Rogers, a jeho matka Mattie Della Shaw byla jazzovou zpěvačkou. Jméno, které mu otec dal, nebylo náhodné: „Chtěl jsem, aby udělal všechno, co jsem já nestihl,“ prohlásil kdysi John Nelson.
Dětství však nebylo idylické. Rozvod rodičů a komplikované vztahy Prince poznamenaly, ale zároveň ho uvrhly do světa tónů. Již ve dvanácti letech ovládal několik nástrojů a na svém debutovém albu For You (1978) si sám nahrál všech 27 nástrojů, což byl v hudebním průmyslu do té doby nevídaný kousek. Právě zde se začal rodit tzv. „Minneapolis Sound“ – unikátní směs funku, rocku, popu, synth-popu a nové vlny.
Rodina, sourozenci a tragické ztráty
Rodinné zázemí bylo pro Prince vždy citlivým tématem. Měl jednu vlastní sestru, Tyku Nelson, která se rovněž věnovala hudbě. Kromě ní měl několik nevlastních sourozenců z předchozích vztahů svých rodičů (Sharon, Norrine, Lorna, John, Alfred a Duane). Vztahy v rodině byly často napjaté, zejména po Princově smrti, kdy se rozhořel dlouholetý spor o jeho rozsáhlé dědictví, jelikož umělec nezanechal závěť.
V osobním životě Prince hledal stabilitu, ale osud mu nepřál. V roce 1996 se oženil s tanečnicí Mayte Garcia. Jejich syn, Amiir (v arabštině „Princ“), se narodil se vzácným Pfeifferovým syndromem a zemřel pouhých šest dní po porodu. Tato tragédie hluboce ovlivnila Princův duchovní život i jeho pozdější tvorbu a přispěla k rozpadu manželství. Později byl ženatý ještě s Manuelou Testolini, ale i toto manželství skončilo rozvodem v roce 2006.
Architekt hitů pro druhé
Ačkoliv byl Prince plodným autorem pro své vlastní projekty, jeho genialita přetékala i k ostatním umělcům. Mnohdy psal pod pseudonymy (např. Christopher nebo Jamie Starr). Mezi jeho nejzásadnější příspěvky světové pop music patří:
-
„Nothing Compares 2 U“ – Původně píseň pro jeho projekt The Family, kterou však světově proslavila Sinéad O’Connor v roce 1990.
-
„Manic Monday“ – Hit, který daroval skupině The Bangles pod jménem Christopher.
-
„I Feel for You“ – Píseň, kterou napsal pro své vlastní album, ale v podání Chaka Khan se z ní stala soulová hymna 80. let.
-
„Stand Back“ – Ačkoliv je jako autorka uvedena Stevie Nicks, Prince nahrál ikonickou syntezátorovou linku a píseň byla inspirována jeho hitem „Little Red Corvette“.
Paisley Park: Palác kreativity
Na rozdíl od mnoha jiných hvězd, které se stěhovaly do Los Angeles nebo New Yorku, Prince zůstal věrný svým kořenům. V Chanhassenu v Minnesotě vybudoval komplex Paisley Park. Nebylo to jen bydliště, ale moderní nahrávací studio, koncertní hala a kreativní laboratoř v jednom. Paisley Park se stal symbolem jeho nezávislosti. Zde nahrával své největší hity jako Purple Rain, Sign o‘ the Times nebo 1999. Dnes toto místo slouží jako muzeum a poutní místo pro fanoušky z celého světa.
Válka s průmyslem a „otrok“ hudebních labelů
Jedním z nejzásadnějších aspektů Princovy kariéry byl jeho postoj k hudebnímu průmyslu. V 90. letech se dostal do ostrého konfliktu se společností Warner Bros. Prince chtěl vydávat hudbu tak rychle, jak ji tvořil, zatímco label chtěl tempo brzdit z marketingových důvodů.
Na protest si nechal na tvář napsat slovo „SLAVE“ (otrok) a změnil si jméno na nevyslovitelný symbol, čímž se stal „Umělcem dříve známým jako Prince“. Tvrdil, že pokud umělec nevlastní své „mastery“ (původní nahrávky), je pouhým majetkem korporace. Byl průkopníkem v digitální distribuci – jako jeden z prvních prodával alba přímo přes internet, čímž předběhl dobu o celé dekády. Zároveň byl však velkým kritikem bezplatného streamování, které podle něj devalvovalo hodnotu hudby. „Internet je u konce,“ prohlásil v roce 2010 v kontroverzním rozhovoru, čímž narážel na to, že technologičtí giganti profitují na úkor tvůrců.
Odkaz a purpurové finále
Prince byl perfekcionista. Traduje se, že v jeho „trezoru“ (The Vault) v Paisley Parku se nacházejí tisíce nikdy nevydaných skladeb, které by stačily na desítky alb. Jeho smrt 21. dubna 2016 na náhodné předávkování fentanylem šokovala svět. Hudební scéna ztratila vizionáře, který dokázal spojit zdánlivě nespojitelné: syrovost rockové kytary, tanečnost funku a hloubku gospelu.
Prince nebyl jen zpěvákem; byl symbolem svobody vyjádření. Učil svět, že umělec se nemusí bát své sexuality, své víry ani své nezávislosti na mocných korporacích. I po letech, kdy z rádií zní tóny „Purple Rain“, je jasné, že jeho trůn v historii populární hudby zůstane neobsazen. Prince byl totiž jen jeden.
————————————————————————————————————————————-
Jak vznikla skladba „Stand Back“ (1983) podle vzpomínek Stevie Nicks:
Vše začalo v roce 1983, v den svatby Stevie Nicks s Kimem Andersonem. Když jeli autem na líbánky do Santa Barbary, v rádiu začala hrát Princova píseň „Little Red Corvette“.
Stevie vyprávěla, že ji ten rytmus a atmosféra úplně pohltily. Začala si do rytmu Princovy písně prozpěvovat úplně novou melodii a text. Byla tak nadšená, že donutila manžela zastavit, aby si mohla koupit kazetový magnetofon a nápad si nahrát. Ten večer v hotelu v podstatě napsala základy „Stand Back“ přímo na „kostru“ Princova hitu.
Když přišla do studia nahrávat, cítila, že by bylo nefér píseň vydat, aniž by mu to řekla, protože její původ byl v jeho rytmu. „Zavolala jsem mu a řekla: Právě jsem napsala písničku a ty jsi do ní vložil ten hlavní impuls. Nechtěl bys přijít a poslechnout si ji?“ vzpomínala Stevie. K jejímu překvapení Prince odpověděl: „Budu tam za dvacet minut.“
Prince skutečně dorazil do studia Sunset Sound v Los Angeles. Stevie popisuje jeho příchod jako zjevení – byl tichý, charismatický a nesmírně soustředěný.
Podle jejích slov Prince přistoupil ke klávesám (konkrétně k syntezátoru Oberheim) a během necelé půlhodiny vymyslel a nahrál tu ikonickou, pulzující syntezátorovou linku, která celou skladbu definuje.
Stevie Nicks na to vzpomíná takto:
„Byl naprosto úžasný. Sedl si ke klávesám, odehrál to a během dvaceti minut byl hotový. Pak se na mě jen podíval, usmál se a odešel.“
Ačkoliv Prince na nahrávce není uveden na obalu desky (z právních důvodů mezi nahrávacími společnostmi), Stevie Nicks trvala na tom, aby byl oficiálně uveden jako spoluautor.
Dohodli se na férovém rozdělení autorských honorářů 50/50. Stevie často říká: „Ta píseň patří jemu stejně jako mně. Kdyby nebylo Little Red Corvette, Stand Back by nikdy neexistovala.“
Tato spolupráce odstartovala jejich dlouholeté přátelství. Stevie Nicks se později přiznala, že mu poslala demo kazetu své písně „Edge of Seventeen“ a doufala, že pro ni k ní napíše hudbu, ale Prince byl v té době příliš zaneprázdněn. Později jí také nabídl demo písně „Purple Rain“, aby k ní napsala text, ale Stevie to odmítla – píseň jí přišla tak epická a složitá (měla tehdy asi 10 minut), že se prý „bála, že by ji zkazila“.
Dodnes Stevie Nicks při koncertech během „Stand Back“ často promítá Princovy fotky nebo na něj vzpomíná jako na svého „duchovního hudebního bratra“.
