Dnes je pro nás kremace běžnou, v mnoha zemích dokonce převažující volbou. Přesto cesta k jejímu uznání nebyla přímočará. Zatímco antické civilizace v ní viděly nejvyšší poctu hrdinům, středověká Evropa ji zakazovala pod trestem smrti.
Pohřbívání ohněm není vynálezem moderní doby. Archeologické nálezy naznačují, že lidstvo využívalo žeh k rituálním účelům už v době kamenné. Nejstarší doložený nález pochází z Austrálie, kde byly u jezera Mungo objeveny částečně spálené ostatky ženy staré přibližně 40 000 let.
Skutečný rozmach však nastal v mladší době bronzové (zhruba 1300–750 př. n. l.), kdy celou střední Evropu ovládla tzv. kultura popelnicových polí. Jak už název napovídá, pro tyto komunity bylo typické spalování mrtvých a ukládání jejich popela do keramických nádob – popelnic (uren), které byly následně pohřbívány do rozsáhlých nekropolí. Pro tehdejší lidi oheň nepředstavoval destrukci, ale transformaci – věřili, že plameny uvolňují duši z pout těla a umožňují jí rychlejší cestu na „druhý břeh“.
V klasickém starověku se žeh stal symbolem společenského postavení. Pokud čteme Homérovu Iliadu, vidíme, že pohřební hranice byla nejvyšší poctou pro padlé bojovníky. Tělo Patrokla či Achillea bylo spáleno s obrovskými obřady. Pro Řeky byla kremace spojena s konceptem očištění a oddělení ducha od hmoty.
Staří Římané tento zvyk převzali a dovedli k dokonalosti. V dobách římské republiky a raného císařství byla kremace normou pro elity. Popel byl ukládán do zdobných mramorových uren v rodinných hrobkách nebo kolumbáriích. Nicméně už tehdy se objevovaly první praktické regulace – slavný Zákon dvanácti desek zakazoval spalování mrtvých uvnitř hradeb města Říma, a to z obavy před požáry a kvůli zápachu.
S nástupem křesťanství se postoj k ohni radikálně změnil. Křesťanská věrouka stojí na dogmatu o vzkříšení těla. Věřilo se, že pro to, aby se člověk mohl v soudný den postavit před Boha, musí být jeho tělo uchováno v zemi v celku, podobně jako byl pohřben Ježíš Kristus. Kremace začala být vnímána jako pohanský zvyk a akt neúcty k božímu stvoření.
Definitivní konec kremací v Evropě na více než tisíc let znamenal dekret Karla Velikého z roku 785 n. l. Ten v rámci christianizace Sasů prohlásil pohřbívání žehem za hrdelní zločin trestaný smrtí. Oheň se v pohřebnictví stal tabu a sloužil pouze jako nástroj trestu pro kacíře a čarodějnice – spálení těla mělo symbolizovat absolutní zatracení a znemožnění spásy.
Osvícenství a strach z cholery
Návrat ke kremaci nepřišel z náboženských důvodů, ale z čisté nutnosti. V 18. a 19. století začala evropská města v důsledku průmyslové revoluce praskat ve švech. Hřbitovy uvnitř měst byly přeplněné, začaly kontaminovat spodní vody a stávaly se ohnisky epidemií cholery a moru.
Lékaři a hygienici začali volat po změně. V roce 1873 italský profesor Lodovico Brunetti představil na Světové výstavě ve Vídni první model moderní kremační pece. O tři roky později bylo v Miláně otevřeno první moderní krematorium v Evropě. Hnutí za kremaci se začalo šířit jako požár – vznikaly „spolky pro spalování mrtvých“, které argumentovaly vědou, čistotou a úsporou místa.
Česká cesta: Boj za „Lex Kvapil“
V českých zemích měla kremace silný politický a národní podtext. Byla vnímána jako pokroková alternativa ke zkostnatělému vlivu katolické církve v rakousko-uherské monarchii. Velkým propagátorem byl Vojtěch Náprstek, který v roce 1899 spoluzaložil spolek Krematorium.
Boj to však byl dlouhý, protože rakouské právo kremaci neumožňovalo. První krematorium na našem území tak vyrostlo v Liberci v roce 1917, ale rakouské úřady v něm zakázaly spalovat těla. Průlom přinesl až vznik samostatného Československa. V roce 1919 byl přijat zákon č. 180/1919 Sb., známý jako Lex Kvapil (podle dramatika Jaroslava Kvapila), který kremaci zrovnoprávnil s pohřbem do země. Československo se tak stalo jednou z nejpokrokovějších zemí v tomto ohledu a česká architektura krematorií (např. v Pardubicích či Nymburce) patří ke světovým unikátům.
Zatímco Západ se ke kremaci vracel složitě, pro východní kultury (hinduismus, buddhismus, sikhismus) žeh nikdy nepřestal být ústředním rituálem. V Indii na březích Gangy hoří posvátné ohně nepřetržitě po tisíciletí. Pro hinduisty je spálení těla nezbytným krokem k tomu, aby se duše (átman) očistila od lpění na tělesnosti a mohla pokračovat v cyklu převtělování (samsára) nebo dosáhnout vysvobození (mókša). Na rozdíl od západní technické kremace je zde kladen důraz na viditelnost ohně jako přírodního živlu.
Dnešní doba přináší nové výzvy. Ačkoliv je kremace považována za prostorově úspornou, proces spalování vyžaduje značné množství energie a produkuje emise. Proto se objevují nové alternativy. Jednou z nich je akvamace (alkalická hydrolýza), která tělo rozkládá pomocí vody a chemických látek, což je k životnímu prostředí šetrnější než oheň. Dalším trendem je tzv. teramace neboli lidské kompostování.
Přesto zůstává žeh dominantní volbou. Od roku 1963, kdy katolická církev oficiálně zrušila zákaz kremace (pokud není zvolena jako akt popření víry), padly i poslední velké bariéry v západním světě.
Historie pohřbívání žehem zrcadlí proměny lidské civilizace. Od posvátných hranic pravěku přes antickou slávu a středověké temno až po moderní technickou preciznost. Oheň, který nás provázel u zrodu civilizace, nás tak symbolicky doprovází i na jejím konci. Popel k popelu, prach k prachu – tento starý obrat dnes díky kremaci nabývá doslovného a pro mnohé osvobozujícího významu.
