Pondělní speciál – Když v listopadu 1989 lidé skandovali na náměstích heslo „Zpátky do Evropy!“, pro mnohé to byla jen abstraktní touha po svobodě a západním blahobytu. O patnáct let později se tento sen zhmotnil. Dne 1. května 2004 se Česká republika stala plnoprávným členem Evropské unie. Byl to okamžik obrovské euforie, otevřených možností, ale také začátek tvrdého střetu idealistických představ s byrokratickou realitou Bruselu. Jak Česko prožívalo vstup do elitního evropského klubu a co to znamenalo pro obyčejné lidi?
Cesta do Evropské unie byla mnohem delší a technicky náročnější než vstup do NATO. Zatímco do vojenské aliance jsme byli přijati na základě strategického rozhodnutí, vstup do EU vyžadoval harmonizaci tisíců zákonů. Česká republika musela přijmout takzvané acquis communautaire – kompletní soubor evropského práva. Znamenalo to zavést nové hygienické normy, ekologická pravidla, ochranu spotřebitele, ale také překonat odpor části domácích politiků.
Klíčovou roli v tomto procesu sehrál paradoxně tehdejší prezident Václav Klaus, zapřisáhlý euroskeptik. Ačkoliv před vstupem varoval před ztrátou národní suverenity a byrokracií, jakožto ústavní činitel respektoval vůli většiny. V červnu 2003 proběhlo první a dosud jediné celostátní referendum v dějinách ČR. Účast dosáhla 55 % a drtivých 77 % hlasujících řeklo Unii „Ano“. Společnost cítila, že ať jsou obavy jakékoliv, zůstat mimo sjednocující se Evropu by bylo sebevraždou.
Půlnoční ohňostroje a „Oda na radost“
Samotný akt přistoupení o půlnoci z 30. dubna na 1. května 2004 doprovázely po celé zemi oslavy. Na hraničních přechodech se symbolicky řezaly závory, města pořádala koncerty, na kterých zněla Beethovenova „Óda na radost“ (hymna EU), a nebe křižovaly ohňostroje. Společně s Českem do Unie vstoupilo dalších devět států, převážně ze střední a východní Evropy. Byl to největší proces rozšiřování v historii EU.
Co se ale skutečně změnilo pro běžného občana v pondělí 3. května, když šel do práce? Zpočátku vlastně nic dramatického. Trvalo několik let, než lidé pocítili plný dopad evropské integrace. Tím nejhmatatelnějším benefitem byla možnost cestovat na občanský průkaz a studovat kdekoli v Evropě v rámci programu Erasmus. Pro mladou generaci se stalo zcela běžným trávit semestr v Madridu, Paříži či Stockholmu. Evropa se najednou zmenšila.
Zlatá horečka, eurofondy a odliv mozků
Dalším, poněkud kontroverznějším dopadem bylo otevření pracovního trhu. Původní členové EU se báli přílivu „levné pracovní síly z Východu“, a proto si většina z nich, včetně Německa a Rakouska, vyjednala přechodná období, během nichž Češi potřebovali pracovní povolení. Výjimkou byly Velká Británie, Irsko a Švédsko, které své trhy otevřely okamžitě.
Výsledkem byl masivní odliv mladých, vzdělaných a ambiciózních Čechů. Desítky tisíc lidí odjely pracovat do Londýna nebo Dublinu – často jako číšníci, au-pair nebo dělníci, protože si tam vydělali násobně víc než jako učitelé či inženýři doma. Tento „odliv mozků“ české ekonomice zpočátku chyběl, ale peníze, které tito lidé posílali domů, i zkušenosti, se kterými se vraceli, společnost nakonec obohatily.
S čím se však Česká republika učila zacházet mnohem pomaleji, byly evropské dotace. Stovky miliard korun začaly proudit do rekonstrukcí náměstí, stavby cyklostezek, modernizace čističek odpadních vod či obnovy památek. Česká města rozkvetla. Ruku v ruce s tím ale přišla i obrovská byrokracie a později masivní korupce, spojená s tzv. Regionálními operačními programy (ROP). Z dotačního byznysu se stal nový zdroj nelegálního obohacování regionálních politiků a lobbistů.
Schengen: Konec závor a pocit opravdové svobody
Pro střední a starší generaci přišel ten pravý, emotivní vrchol evropské integrace až 21. prosince 2007. V tento den Česká republika vstoupila do Schengenského prostoru. Pro národ, který žil čtyřicet let za ostnatým drátem Železné opony a následně sedmnáct let musel stát dlouhé hodiny v kolonách na celnicích s Německem či Rakouskem, to byl magický okamžik.
Hranice jako fyzická překážka přestaly existovat. Najednou bylo možné projet autem z Prahy až k Atlantskému oceánu bez jediného zastavení, aniž by člověk musel komukoliv ukazovat cestovní doklad. Vznikly cyklostezky překračující hranice a lidé z pohraničí začali běžně jezdit nakupovat do sousedních států.
Nicméně s postupujícím časem přicházelo i vystřízlivění. Česko zjistilo, že Brusel není jen štědrý sponzor, ale také složitý aparát diktující stovky nařízení – od velikosti klecí pro drůbež až po složení potravin. Romantická představa o Unii se změnila v každodenní pragmatickou politiku. Česko se často stylizovalo do role „kverulanta“, který neustále něco připomínkuje. První zkouškou ohněm pro naši evropskou dospělost pak mělo být naše první předsednictví Radě EU v roce 2009. To se však zapsalo do dějin zcela jinak, než si kdokoliv dokázal představit – domácí politickou sebevraždou v přímém přenosu.
V příštím, sedmém díle našeho pondělního seriálu se podíváme na dobu hospodářské krize. Zaměříme se na pád Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU a následnou éru Petra Nečase, která skončila zásahem policie přímo na Úřadu vlády (slavná kauza Nagyová). Čtěte příští pondělí.
