Pondělní speciál – Náš desetidílný seriál se chýlí ke svému konci. Společně jsme prošli euforií sametové revoluce, klidným rozpadem společného státu, divokou privatizací, historickým návratem na Západ i těžkými krizemi posledních let. Dnes stojíme v současnosti. Transformace z postkomunistické země je definitivně u konce. Česká republika je plnohodnotnou západní demokracií, jenže svět kolem nás se mění závratným tempem. Bývalý ekonomický tygr střední Evropy se zadýchal a náš dosavadní model přestává fungovat. Jakou zemi předáme dalším generacím v éře umělé inteligence?
Politická atmosféra v České republice prošla na začátku roku 2023 zásadním katarzním momentem. Prezidentské volby jasně ukázaly, po čem část české společnosti touží nejvíce: po slušnosti, klidu a stabilitě. Po deseti letech polarizační, často vulgární a instituce zpochybňující éry Miloše Zemana, a po drsné kampani Andreje Babiše, který se před volbami snažil hrát na strunu strachu ze zatažení do války, si voliči vybrali změnu.
Prezidentem se stal generál ve výslužbě a bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel. S flanelovou košilí jako symbolem neformálnosti přinesl na Pražský hrad návrat k prozápadnímu, důstojnému a transparentnímu reprezentování státu. Radost vítězného tábora však nemohla zastřít jeden varovný fakt: více než 2,4 milionu hlasů pro Andreje Babiše potvrdilo, že propast mezi „dvěma Českami“ – tedy mezi úspěšnými velkými městy a strukturálně postiženými regiony s chudším obyvatelstvem – zůstává hluboká a nezacelená.
Zrezivělý motor a konec české montovny
Klidnější atmosféra na Pražském hradě však nezakryla drsnou ekonomickou realitu. Ekonomický model, na kterém Česká republika bohatla posledních třicet let, narazil na své limity. V devadesátých a nultých letech jsme byli premianty v lákání zahraničních investorů. Nabídli jsme jim výbornou polohu uprostřed Evropy a levnou, ale vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Stali jsme se průmyslovou subdodavatelskou základnou – často nelichotivě označovanou jako „montovna“ – extrémně navázanou na německý automobilový a strojírenský průmysl.
Tento model nás sice zachránil před obrovskou nezaměstnaností, ale dnes se vyčerpal. Německý hospodářský motor se zadrhl. K tomu se v Česku přidala jedna z nejvyšších inflací v Evropě, která drasticky snížila reálné příjmy domácností. Už nejsme zemí s levnou pracovní silou, ale zároveň jsme se ještě nestali zemí produkující inovace s vysokou přidanou hodnotou. Z „montovny“ se potřebujeme stát „mozkovnou“, jinak nám zbytek vyspělého světa nenávratně uteče. Ekonomiku navíc brzdí zoufale pomalá výstavba dálnic, chybějící vysokorychlostní tratě a tristní stav digitalizace státní správy, která často připomíná úřadování z 19. století.
Demografická past a tsunami jménem AI
K domácím strukturálním problémům se přidávají globální výzvy. Tou první je demografie. Společnost nevyhnutelně stárne. Silné ročníky odcházejí do penze a klesající počet pracujících nebude schopen ze svých daní současný štědrý systém utáhnout. Fialova vláda se sice odhodlala k mírným úpravám věku odchodu do důchodu, ale bez radikální a politicky nepopulární reformy důchodového i zdravotního systému nás v budoucnu čeká náraz do zdi.
Druhou, a možná vůbec největší výzvou, je technologická tsunami v podobě umělé inteligence (AI) a robotizace. Nástup těchto technologií změní trh práce k nepoznání. Právě rutinní práce, na které český průmysl a služby do značné míry spoléhají, budou masivně automatizovány. Aby naši občané v této nové éře uspěli, musí zcela zásadní proměnou projít náš vzdělávací systém. Školy musí přestat učit děti encyklopedické znalosti – ty za ně dnes najde algoritmus za sekundu. Místo toho musí vychovávat ke kritickému myšlení, finanční i mediální gramotnosti, kreativitě a schopnosti se celoživotně učit a adaptovat na změny.
Hledání nové národní vize
Když se v roce 1989 zvonilo klíči, společnost měla jasný cíl: svobodu, demokracii a „návrat do Evropy“. Chtěli jsme do NATO a do EU. Na těchto cílech se shodla drtivá většina národa. Dnes, o více než tři dekády později, jsou tyto úkoly dávno splněny. Jsme v bezpečí a navzdory aktuálním těžkostem žijeme v největším blahobytu v našich dějinách.
Ale co dál? Jaký je český sen pro rok 2050? Naší největší současnou slabinou není nedostatek peněz, ale nedostatek vizí. Politika se smrskla na údržbářský provoz a sledování aktuálních předvolebních průzkumů. Společnost nutně potřebuje nový společný cíl a státníky, kteří dokážou jasně popsat, čím chce Česká republika v moderním světě být, a inspirovat lidi k tomu, aby za tímto cílem šli.
Česká republika, a před ní Československo, urazila za posledních třicet let neuvěřitelnou a úspěšnou cestu. Naučili jsme se žít ve svobodě, překonali jsme zklamání z podvodů, vybudovali fungující občanskou společnost a dokázali se postavit světovým krizím. Máme obrovský potenciál – chytré lidi, inovativní startupy i silnou průmyslovou tradici. Nyní je čas napsat novou kapitolu.
Děkujeme vám, že jste našich 10 dílů sledovali. Historie nekončí, tvoříme ji my všichni každý den.
