Pondělní speciál – Po vstupu do Evropské unie zažívala Česká republika ekonomické zlaté časy. Nezaměstnanost byla rekordně nízká, platy rostly a lidé se bezstarostně zadlužovali. Jenže na podzim roku 2008 zkrachovala v USA banka Lehman Brothers a spustila globální ekonomickou krizi. Česko zpočátku věřilo, že se ho problémy netýkají. Následný náraz do zdi byl o to bolestivější. Následujících pět let se do našich moderních dějin zapsalo jako éra drastických škrtů, masivních korupčních skandálů a absolutního kolapsu důvěry v tradiční politiku, který vyvrcholil zatýkáním přímo na Úřadu vlády.
Když na podzim 2008 začaly kolabovat západní finanční trhy, tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek i prezident Václav Klaus českou veřejnost uklidňovali, že naše banky jsou zdravé a krize se nám vyhne. Z čistě bankovního hlediska měli pravdu. Z ekonomického už ne. Česko, jakožto malá a extrémně proexportně orientovaná ekonomika závislá na Německu, brzy pocítilo úder. Jakmile si Evropané přestali kupovat nová auta a stroje, české továrny začaly propouštět. Nezaměstnanost letěla strmě vzhůru a státní rozpočet se začal hroutit.
„Evropě to osladíme“ a ostuda v přímém přenosu
Do této napjaté atmosféry přišel začátek roku 2009, kdy se Česko poprvé ve své historii ujalo předsednictví Radě Evropské unie. Vláda premiéra Mirka Topolánka (ODS) si zvolila sebevědomé motto „Evropě to osladíme“ (doprovázené kampaní s kostkou cukru). Měla to být chvíle, kdy malá země ze středu Evropy ukáže, že dokáže řídit celý kontinent.
A skutečně, Topolánkova vláda si zpočátku vedla překvapivě dobře, například při řešení plynové krize mezi Ruskem a Ukrajinou. Zásadní ránu nám však neuštědřil nikdo zvenčí, ale my sami. V březnu 2009, přesně v polovině prestižního předsednictví, se lídrovi opoziční ČSSD Jiřímu Paroubkovi podařilo s pomocí několika přeběhlíků vyvolat hlasování o nedůvěře a vládu svrhnout.
Evropa zírala v němém úžasu. Český premiér musel o pár dnů později hostit amerického prezidenta Baracka Obamu v Praze už jen jako politik v demisi, který nemá doma žádný mandát. Byla to obrovská mezinárodní blamáž. Ukázalo se, že v české kotlině je drobná domácí politická msta vždy důležitější než státnické zájmy a mezinárodní reputace.
Vláda rozpočtové odpovědnosti a bizar jménem Věci veřejné
Po úřednické vládě Jana Fischera přinesly volby v roce 2010 politické zemětřesení. Společnost, znechucená starými stranami a jejich korupčními aférami, hledala alternativu. Tu našla ve dvou nových projektech: TOP 09 a především ve straně Věci veřejné (VV). Věci veřejné, vedené Vítem Bártou (majitelem bezpečnostní agentury ABL), šly do voleb s tvrdou protikorupční rétorikou a slibem „vyvětrat“ politiku. Byly vlastně jakýmsi předskokanem budoucích populistických hnutí.
Vznikla středopravicová koalice ODS, TOP 09 a VV pod vedením premiéra Petra Nečase (ODS). Její cíl byl jasný – zastavit zadlužování státu, a to i za cenu tvrdých škrtů. Ministr financí Kalousek se stal tváří nepopulárních opatření: platy státních zaměstnanců klesly, zvedly se daně, škrtalo se v sociálních dávkách. Odbory pořádaly obří demonstrace a společnost upadala do hluboké deprese (tzv. blbá nálada 2.0).
Aby toho nebylo málo, koalice se neustále utápěla ve skandálech. Protikorupční Věci veřejné se brzy samy staly symbolem korupce, když se ukázalo, že Vít Bárta platil svým poslancům za loajalitu statisíce korun v hotovosti v papírových obálkách. Strana se rozpadla a Nečasova vláda visela na vlásku, závislá na nezařazených přeběhlících.
Komanda v kuklách a pád chráněnce
Definitivní konec éry tradičních politických stran přišel v noci na 13. června 2013. Česko se probudilo do šoku. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) pod vedením Roberta Šlachty vtrhl v kuklách a se samopaly přímo do Strakovy akademie (sídla vlády). Nikdy v historii samostatného státu nezasahovala policie v bezprostřední blízkosti úřadujícího premiéra.
Hlavním terčem zátahu byla Jana Nagyová, vrchní ředitelka kabinetu Petra Nečase a – jak se brzy ukázalo – jeho utajovaná milenka. Vyšetřovatelé odkryli neuvěřitelnou síť vztahů. Nagyová (dnes Nečasová) byla obviněna z toho, že nezákonně úkolovala Vojenské zpravodajství, aby sledovalo Nečasovu tehdejší manželku Radku, protože chtěla urychlit premiérův rozvod. To vše ze státních peněz a bez vědomí ministra obrany.
Druhým pilířem kauzy byly takzvané „trafiky“. Trojice rebelujících poslanců ODS se výměnou za složení mandátu (čímž umožnili schválení vládního balíčku) dočkala lukrativních postů ve státních firmách. Policie to vyhodnotila jako politickou korupci. Během domovních prohlídek (i u kmotrů napojených na politiku) policisté zajistili desítky milionů korun v hotovosti a desítky kilogramů zlata.
Petr Nečas, do té doby prezentovaný jako pan Čistý, se pod tlakem důkazů a veřejného mínění po pár dnech zhroutil a podal demisi. Znamenalo to konec jeho vlády, pád ODS na absolutní dno a konec jedné dlouhé politické epochy.
Společnost byla po kauze Nagyová paralyzovaná znechucením. Lidé měli pocit, že tradiční politici jsou jen loutkami v rukou kmotrů a milenek, a že celá země je prohnilá korupcí. Byla to chvíle, na kterou v zákulisí čekal jeden dravý miliardář. Z mocenského vakua se zrodila nová éra. Éra hnutí ANO.
V příštím, osmém díle našeho pondělního seriálu se zaměříme právě na raketový nástup Andreje Babiše. Jak se zrodil fenomén „stát jako firma“, proč lidé uvěřili slovenskému miliardáři a jak se Česko rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory? Čtěte příští pondělí.
