Příběh skupiny Riocath je na první pohled příběhem českého zdravotnického patentu, který má ambici prosadit se v nemocnicích doma i v zahraničí. Při bližším pohledu je ale podstatné nejen to, zda se katetr komerčně uchytí, nýbrž i to, kdo za transakcí stojí, jakou má podnikatelskou historii a jaká rizika na sebe bere investor, který kupuje akcie mimo regulovaný trh.
V centru pozornosti stojí Riocath FNDB, akciová společnost ze skupiny kolem patentovaného urinárního katetru. Firma podle veřejných rejstříků vznikla v roce 1994, dnes má základní kapitál 3,5 miliardy korun a vystupuje jako významný akcionář Riocath Global, společnosti držící klíčová práva k projektu. Právě akcie z této skupiny byly nabízeny investorům jako možnost podílet se na budoucím růstu zdravotnické technologie.
Aktuální nabídka Riocath Global počítá s prodejem 70 akcií po třech milionech korun za kus a s mechanismem zpětného odkupu navýšeným o deset procent ročně. To je marketingově silná konstrukce: investor má získat podíl na růstu zdravotnické technologie a zároveň příslib návratu peněz s výnosem. Jenže právě kombinace vysoké ceny, neveřejně obchodovaných akcií a slibu zpětného odkupu je jádrem rizika. Výnos v takovém případě není výnosem z trhu, ale závazkem, který bude mít hodnotu jen tehdy, pokud ho skupina v budoucnu skutečně splní.
To je pro český trh podstatný rozdíl. Kdo kupuje veřejně obchodovanou akcii, vstupuje do prostředí s pravidly burzy, průběžným oceňováním a širší informační povinností emitenta. Kdo kupuje akcii neveřejné společnosti, přebírá výrazně větší riziko likvidity: pokud bude chtít peníze zpět, nemusí existovat kupující, férová tržní cena ani jednoduchá cesta k exitu. Slib zpětného odkupu může riziko zmírnit jen tehdy, pokud ho firma v budoucnu skutečně finančně unese.
Finanční čísla proto stojí za pozornost. Podle posledních dostupných údajů měla Riocath FNDB za rok 2024 aktiva v řádu miliard korun, ale tržby jen v jednotkách milionů a z minulých let nesla vysokou kumulovanou ztrátu. Taková kombinace sama o sobě nemusí znamenat problém u technologického projektu ve fázi rozvoje, ale investorovi říká, že hodnota firmy stojí hlavně na budoucím komerčním úspěchu patentu, nikoli na současném provozním výkonu.
Reputační stopa Jana Jezbery
Samostatnou kapitolou je osoba Jana Jezbery, dlouholetého podnikatele a jedné z klíčových postav stojících za skupinou Riocath. Ve veřejných databázích vystupuje jako člověk s mimořádně rozsáhlou stopou v českém byznysu: Hlídač státu jej spojuje se stovkami firemních vazeb a s desítkami subjektů, které měly smlouvy se státem. To samo o sobě není problém ani důkaz pochybení. Pro investora je to ale signál, že by se neměl spokojit s produktovým příběhem o patentu, nýbrž prověřit i historii osob, které projekt řídily nebo jej financovaly.
Jezberovo jméno se v minulosti objevovalo i v médiích v souvislosti s finančními strukturami z devadesátých let, zejména kolem skupiny Interconex a investičních fondů. Některé starší texty připomínaly zájem bezpečnostních složek o jeho kontakty a byznysové vazby. Tyto informace je nutné formulovat opatrně: nejde o verdikt soudu ani o automatické obvinění vůči dnešnímu Riocathu. V investičním textu však patří do kategorie reputačních rizik, protože u neveřejných akcií investor nespoléhá jen na čísla firmy, ale i na důvěryhodnost lidí, kteří mu slibují budoucí výnos a exit.
Z pohledu transakce je důležité i to, že Jan Jezbera už podle veřejných rejstříků v roce 2025 z vedení Riocath FNDB odešel a jako skutečný majitel byl vymazán. To může naznačovat proměnu formálního řízení skupiny. Pro investora ale taková změna neuzavírá otázku reputace automaticky: je třeba rozlišit, kdo je dnes právně odpovědný za nabídku, kdo firmu skutečně ovládá ekonomicky a jaké závazky z minulosti ve skupině zůstávají.
Kdy už je nabídka veřejná
Druhou rovinou je regulace. Česká pravidla rozlišují, zda jde o neveřejné oslovení omezeného okruhu investorů, nebo o veřejnou nabídku cenných papírů. Veřejná nabídka obvykle znamená povinnost připravit prospekt schválený Českou národní bankou, pokud se neuplatní výjimka. ČNB u menších nabídek v přechodném období akceptovala limit jednoho milionu eur bez prospektu; evropská pravidla se od června 2026 posouvají k vyšším prahům. Ani schválený prospekt však není razítkem kvality investice, pouze dokumentem, který má investorovi dát úplnější a srozumitelnější informace.
Právě tady vzniká šedá zóna českého kapitálového trhu. Firmy, které nechtějí nebo nemohou na burzu, hledají kapitál přímo u investorů. Z pohledu podnikatele to může být legitimní cesta financování růstu. Z pohledu investora ale rozhodují detaily: kdo akcie skutečně prodává, kdo inkasuje výnos z prodeje, jaký podíl akcie představují, zda existují omezení převoditelnosti, jak jsou nastavena práva menšinových akcionářů, kde je popsán exit a zda je nabídka podložena prospektem nebo dokumentací srovnatelnou rozsahem rizik. U skupiny s komplikovanou vlastnickou a personální historií je taková kontrola ještě důležitější.
U Riocathu je navíc klíčové, že slibovaný růst závisí na prosazení zdravotnického prostředku v praxi. Skupina uvádí, že má certifikovaný produkt, patentovou ochranu a výrobní linku s kapacitou tisíců katetrů měsíčně. Nemocniční reference ale zatím ukazují spíše postupné a omezené nasazování než průlomový komerční nástup. To je u medtech projektu běžné riziko: cesta od patentu a certifikace k pravidelným objednávkám, úhradám a zahraniční distribuci bývá dlouhá.
Pro investora z toho plyne jednoduchá otázka: kupuje podíl ve firmě s již ověřeným byznysem, nebo sázku na budoucí trh a na důvěryhodnost lidí, kteří ho mají otevřít? U Riocathu zatím převažuje druhá možnost. To neznamená, že projekt nemůže uspět. Znamená to ale, že slova jako garance, jistý výnos nebo snadný prodej akcií by měla být u podobných nabídek čtena s mimořádnou opatrností.
Co by měl investor chtít vědět
Než drobný investor pošle peníze do neveřejných akcií, měl by si položit několik praktických otázek. Existuje prospekt nebo jiný úplný informační dokument? Kdo přesně akcie prodává a proč? Jdou peníze do společnosti, která vyvíjí a prodává produkt, nebo k dosavadním akcionářům? Jak se vypočítala cena? Kdo a z čeho má financovat případný zpětný odkup? Jaká práva akcie dávají, jak je lze převést dál a jaké informace bude investor po nákupu dostávat? A stejně důležité: jakou historii mají hlavní lidé projektu a existují reputační rizika, která mohou ztížit budoucí financování, partnerství nebo prodej firmy?
Český trh je v tomto ohledu citlivý. Po vlně problematických dluhopisových emisí se pozornost přesouvá i k akciovým nabídkám mimo regulovaný trh. Ty mohou být pro firmy užitečným zdrojem kapitálu, ale pro investory jsou srozumitelné jen tehdy, když vedle marketingového příběhu dostanou i tvrdá data, popsaná rizika a realistický scénář návratnosti.
Riocath FNDB je tak zajímavý nejen jako firma stojící u českého zdravotnického patentu, ale i jako případová studie toho, jak tenká je hranice mezi financováním inovace a investičním marketingem. Pokud se katetr prosadí, mohou dnešní akcionáři těžit z růstu hodnoty. Pokud ne, zůstane jim podíl ve firmě, jejíž akcie se nedají jednoduše prodat a jejichž hodnota se bude opírat především o ochotu někoho dalšího uvěřit stejnému příběhu — včetně příběhu o lidech, kteří za projektem stojí.
Šlágr TV je v celém příběhu už jen vedlejší, byť mediálně nápadná epizoda. Důležité není, na jakém kanálu se nabídka objevila, ale zda investor dostal jasné informace o riziku, likviditě a právním režimu prodeje akcií.
