Pondělní speciál – Znechucení, frustrace a hluboká nedůvěra. V takovém stavu se nacházela česká společnost v létě 2013 po pádu vlády Petra Nečase a policejní razii na Úřadu vlády. Tradiční politické strany (ODS a ČSSD) byly v očích veřejnosti zdiskreditované nekonečnými korupčními aférami. Vzniklo obrovské mocenské vakuum. A do něj s dokonalým načasováním a neomezeným rozpočtem vstoupil druhý nejbohatší Čech, majitel agrochemického impéria Agrofert Andrej Babiš. Začala éra populismu a oligarchizace české politiky.
Andrej Babiš nebyl v českém byznysu žádným nováčkem. Své impérium budoval už od devadesátých let díky úzkým vazbám na politiky, od kterých nyní dával ruce pryč. Založil hnutí ANO 2011 s geniálně jednoduchým marketingovým heslem: „Nejsme jako politici. Makáme.“ Stylizoval se do role oběti zkorumpovaného systému („Palermo“), který přišel vyčistit. Sliboval, že stát bude řídit efektivně, jako rodinnou firmu.
V kampani před předčasnými volbami na podzim 2013 rozdával v metru ranní koblihy a jeho hnutí šokovalo celou zemi, když získalo téměř 19 % hlasů a skončilo těsně druhé za vítěznou ČSSD. K obrovskému úspěchu Babišovi pomohl jeden strategický krok z léta 2013 – koupil mediální dům MAFRA (vydávající deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny). Jeden z největších hráčů na trhu tak získal obrovský mediální štít. Řada renomovaných novinářů tehdy na protest z redakcí odešla, čímž začalo zásadní překreslování české mediální mapy, kdy média začali skupovat tuzemští miliardáři.
Stát jako firma a střet zájmů
Hnutí ANO vstoupilo do vlády se sociálními demokraty (premiér Bohuslav Sobotka) a lidovci. Andrej Babiš se stal ministrem financí a prvním místopředsedou vlády. A okamžitě se naplno projevil jeho masivní střet zájmů. Babiš byl v jedné osobě vicepremiérem, ministrem spravujícím státní pokladnu a berní úřady, majitelem vlivných médií a zároveň konečným vlastníkem Agrofertu – největšího příjemce evropských i státních zemědělských dotací v zemi.
Jako ministr financí prosadil svůj vlajkový projekt: Elektronickou evidenci tržeb (EET). Zatímco stát začal tvrdě kontrolovat a postihovat drobné živnostníky, hospodské a kadeřnice za nevydání účtenky za pár korun, velké korporace typu Agrofert dál optimalizovaly daně a čerpaly miliardové dotace. Babiš tvrdil, že EET narovnává podnikatelské prostředí, jeho kritici to považovali za likvidaci malého podnikání a sledování občanů.
Premiérské křeslo a spojenectví s Hradem
Přes neutichající kritiku, uniklé odposlechy a první obvinění v dotační kauze Čapí hnízdo (kde byl podezřelý, že účelově vyvedl farmu ze svého holdingu, aby dosáhl na 50 milionů pro malé podniky) Babišova popularita neklesala. Měl totiž geniální politický instinkt a obklopil se špičkovými marketéry. Z politiky udělal permanentní kampaň na sociálních sítích.
V roce 2017 hnutí ANO volby suverénně vyhrálo (téměř 30 %) a Andrej Babiš se stal premiérem. Menšinovou vládu složil znovu s ČSSD, tentokrát se však musel opřít o toleranci komunistů (KSČM). Bylo to poprvé od roku 1989, kdy komunisté získali přímý podíl na moci, což vyvolalo mrazení u části veřejnosti i pamětníků.
Babišovým klíčovým spojencem se stal prezident Miloš Zeman (v roce 2013 se stal vůbec prvním přímo voleným prezidentem). Zeman a Babiš vytvořili silný mocenský tandem. Prezident premiéra držel u moci a chránil ho před kritikou, premiér na oplátku toleroval Zemanovy zahraničně-politické excesy, zejména jeho snahy o sbližování s Ruskem a Čínou.
Letná znovu plná a propast ve společnosti
Druhá polovina Babišovy éry byla poznamenána bezprecedentním rozdělením společnosti. Na jedné straně stál Babišův pevný elektorát – zejména senioři a obyvatelé menších měst, kterým vláda plošně přidávala na důchodech, zavedla slevy na jízdné a zvyšovala minimální mzdu. Pro ně byl zachráncem, který konečně myslí na obyčejné lidi.
Na druhé straně stála obrovská část společnosti (městští liberálové, mladí lidé a podnikatelé), kterou Babišova kumulace moci, neustálé výmluvy (známé výroky typu „je to kampaň“ a „účelovka“) a mezinárodní ostudové audity Evropské komise přiváděly k zoufalství. Tato frustrace vyvrcholila na jaře a v létě roku 2019, kdy spolek Milion chvilek pro demokracii zorganizoval sérii demonstrací. Ta největší zaplnila pražskou Letnou, kam dorazilo kolem 300 tisíc lidí – nejvíce od sametové revoluce.
Přes masivní protesty a mezinárodní tlak však Andrej Babiš zůstával dál v premiérském křesle. Jeho PR mašinérie fungovala bezchybně, státní dluh se sice kvůli populistickým dárkům zvyšoval, ale ekonomika díky globální konjunktuře stále rostla. Zdálo se, že Babišovu moc nemůže nic ohrozit a že volby v roce 2021 hladce vyhraje. Pak ale přišel rok 2020 a svět se zastavil. Přišel neviditelný nepřítel, na kterého politický marketing a PR experti nestačili.
V příštím, předposledním devátém díle našeho pondělního seriálu se ponoříme do let nedávno minulých. Podíváme se na to, jak Babišova vláda (ne)zvládla pandemii covidu-19 a jak následně českou společností, pod vedením nového premiéra Petra Fialy, otřásla energetická krize a ruská invaze na Ukrajinu. Čtěte příští pondělí.
