Každý pátek odpoledne se české silnice zaplní automobily naloženými koly, stavebním materiálem a domácími mazlíčky. Tento rituální „exodus“ z měst do přírody je v českém kontextu natolik silný, že jej sociologové označují za jeden z pilířů národní identity. Chatařství a chalupářství není pro Čechy jen koníčkem; je to životní styl, forma vnitřní emigrace i specifický ekonomický model. S více než 400 000 rekreačními objekty se Česko řadí na absolutní světovou špičku v počtu druhých domovů na obyvatele.
Od prvorepublikové romantiky k panelákové nouzi
Kořeny českého chatařství sahají hluboko do historie, ale jeho podoba se v čase dramaticky měnila. První vlna přišla po první světové válce s hnutím trampingu. Mladí lidé, ovlivněni romantikou Divokého západu a skautingem, začali v okolí velkých řek, jako jsou Vltava, Sázava či Berounka, budovat první dřevěné boudy. Tehdy šlo o projev svobody a touhy po dobrodružství.
Zatímco tramping byl doménou spíše nižších vrstev, bohatá městská elita si za první republiky začala stavět honosnější letní sídla. Skutečný masový rozmach však přišel až s obdobím tzv. socialistické normalizace v 70. a 80. letech 20. století. Právě tato éra vtiskla českému chalupářství jeho unikátní charakter.
V době, kdy bylo cestování na Západ prakticky nemožné a veřejný život byl sešněrován komunistickou ideologií, se chaty a chalupy staly prostorem pro „vnitřní emigraci“. Lidé se stáhli do soukromí svých zahrad, kde mohli svobodně mluvit, tvořit a unikat šedi panelových sídlišť. Chata se stala symbolem autonomie. Jelikož na trhu chybělo zboží i služby, vyvinul se u Čechů pověstný smysl pro kutilství. „Udělej si sám“ nebyla volba, ale nutnost, která však přinášela hluboké uspokojení z vlastní práce.
Psychologie úniku: Proč to stále děláme?
Proč se však fenomén nevytratil po roce 1989, kdy se otevřely hranice? Odborníci poukazují na kombinaci tradice a moderního stresu. „V dnešní digitální době představuje chalupa fyzický kontakt se světem. Je to místo, kde člověk vidí okamžitý výsledek své práce – posekanou trávu nebo opravený plot,“ vysvětluje sociolog Jan Buriánek.
Zatímco dříve byla chalupa únikem před režimem, dnes je únikem před informačním přetížením a rychlým tempem korporátního světa. Specifickým rysem českého chalupářství je také mezigenerační kontinuita. Rekreační objekty se často dědí a rodiny k nim mají silné citové pouto, které vítězí nad ekonomickou logikou, podle níž by bylo levnější trávit dovolenou v hotelu.
Renesanci zažilo chatařství během pandemie covid-19. Uzavřené hranice a práce z domova (home office) proměnily chaty v plnohodnotná pracoviště a bezpečná útočiště. Ceny rekreačních nemovitostí vyletěly do astronomických výšin, což potvrzuje, že hlad po vlastním kousku přírody v české společnosti neuvadá.
Světové srovnání: Kdo jsou naši „spříznění“?
Češi nejsou ve své vášni pro druhé domovy úplně osamoceni, ačkoliv kontext jejich využívání se liší. Podobně intenzivní vztah k rekreačním nemovitostem mají zejména dvě oblasti: Skandinávie a Rusko.
1. Skandinávský model: Příroda jako náboženství
Švédsko, Norsko a Finsko jsou zeměmi s podobně vysokou hustotou rekreačních objektů. Ve Švédsku se jim říká sommarstuga, v Norsku hytte a ve Finsku mökki. Rozdíl oproti Česku je především v pojetí. Pro Skandinávce je chata místem absolutního klidu a splynutí s divočinou. Často jde o velmi jednoduché stavby bez elektřiny a tekoucí vody, umístěné hluboko v lesích nebo u jezer. Zatímco český chalupář na víkend často stěhuje celý svůj městský komfort a udržuje čilé sousedské vztahy přes plot, Skandinávec hledá izolaci.
2. Ruská dača: Od pěstování k prestiži
Ruský fenomén dača má k českému chalupářství historicky nejblíže. Původně šlo o pozemky darované carem, později za sovětské éry o zahrádky, které měly obyvatelům měst umožnit pěstování vlastních potravin v dobách nedostatku. I dnes je ruské dačaření silně spojeno s pěstováním brambor a zavařováním. Na rozdíl od Česka je však v Rusku propastný rozdíl mezi skromnou dačou chudších vrstev a luxusními rezidencemi oligarchů. Český model je v tomto směru „demokratičtější“ – chalupáři jsou jak řemeslníci, tak univerzitní profesoři.
3. Západní Evropa a USA: Luxusní doplňky
V zemích jako Francie, Německo nebo Velká Británie je koncept druhého domova také přítomen, ale obvykle je vnímán jako čistý luxus pro vyšší střední třídu. V USA jsou „vacation homes“ (například v Hamptons nebo u velkých jezer) spíše sezónní záležitostí než cílem každovíkendového výletu. Chybí zde onen prvek „kutilství a práce“, který je pro českého chalupáře klíčový.
Budoucnost: Přežije chatařství generaci Z?
Otázkou zůstává, zda tento fenomén přežije i v budoucnu. Nastupující generace dospělých, tzv. generace Z, má k vlastnictví majetku odlišný vztah. Preferují mobilitu, sdílenou ekonomiku a zážitkové cestování do exotických destinací. Údržba staré chalupy, natírání oken a boj s plevelem se může zdát mladým lidem jako zbytečná zátěž.
Zkušenosti z posledních let však ukazují, že i mladší ročníky začínají kouzlo chat objevovat. Nechtějí však „otročit“ na zahradě jako jejich rodiče. Moderní český chalupář hledá nemovitost s dobrým internetem, designovým interiérem a minimální nutností údržby. Chata se tak z místa dřiny mění v místo digitálního nomádství a „glampingu“.
České chatařství je fascinujícím hybridem historie, psychologie a sociální potřeby. Ačkoliv se jeho podoba mění, podstata zůstává stejná: potřeba zavřít za sebou dveře bytu a odjet někam, kde platí jiná pravidla času a kde je člověk skutečným pánem svého kousku země. Tento fenomén nás tak i v 21. století nadále definuje jako národ, který sice žije v srdci Evropy, ale srdcem zůstává v lese na okraji vesnice.
Zdroj: Sociologický ústav AV ČR, kverulant.org, statistické ročenky bydlení
