Japonské Nagano, 22. února 1998. Na ledové ploše haly Big Hat odpočítává časomíra poslední vteřiny. Puk letí do středního pásma. Z televizí a rádií po celé České republice se ozývá extatický, chraplavý hlas komentátora Roberta Záruby: „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje! Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!“ Na led naskakují hráči ve zlatých dresech, hokejky létají vzduchem a brankář Dominik Hašek mizí pod hromadou těl. Náš dnešní díl nepatří jednotlivci, ale týmu, který způsobil největší národní euforii v moderních českých dějinách.
Když se řekne Nagano, každému Čechovi staršímu třiceti let okamžitě naskočí husí kůže. Ví přesně, kde tehdy byl, s kým se díval a jak moc tehdy křičel. Zisk zlatých medailí z hokejového „Turnaje století“ totiž dávno přesáhl hranice sportu a stal se kulturním a celospolečenským fenoménem.
Turnaj století a čeští outsideři
Olympiáda v Naganu byla výjimečná z jednoho zásadního důvodu. Poprvé v historii se kvůli ní přerušila slavná kanadsko-americká NHL a na turnaj se sjeli ti absolutně nejlepší hokejisté planety. Cíl byl jasný: Kanaďané vedení legendárním Wayneem Gretzkym a Američané nabití superhvězdami si měli rozdělit zlato. Počítalo se i s nebezpečnými Rusy a Švédy.
A Češi? Ti sice měli ve svém středu vycházející ofenzivní hvězdu Jaromíra Jágra a v bráně fantoma Dominika Haška, ale zbytek týmu tvořili převážně hráči z evropských soutěží. Záměřští experti je tipovali nanejvýš na boj o páté místo.
Jenže trenér Ivan Hlinka, charismatický stratég, který miloval život a hokej bral jako hru, nesložil tým z papírově nejlepších jednotlivců. Hledal chemii. Povolal zkušeného kapitána Vladimíra Růžičku, aby zkrotil Jágrovo ego. Vytvořil nesmírně soudržnou partu, která nehrála pro sebe, ale pro státní znak na prsou.
Budíčky o čtvrté ráno a americká facka
Kvůli osmihodinovému časovému posunu se zápasy v Česku vysílaly v hluboké noci nebo brzy ráno. A stalo se něco nevídaného. Národ začal hromadně vstávat. Lidé chodili do práce nevyspalí, v továrnách se zastavovaly linky, do škol se nosily televize a učitelé místo výuky sledovali hokej se svými žáky. Hospody měly otevřeno nonstop.
První skutečný test přišel ve čtvrtfinále proti arogantním Američanům, kteří Čechy před turnajem přehlíželi. Když USA rychle vedly 1:0, zdálo se, že papírové předpoklady se naplňují. Jenže pak se český stroj rozjel. Tým kolem Růžičky a Jágra přepnul na vyšší rychlost a po brilantním výkonu otočil zápas na 4:1. Zhrzení američtí hokejisté po zápase rozmlátili pokoje v olympijské vesnici. Česko postoupilo do boje o medaile.
Zlatá zeď a kanadské slzy
Pátek 20. února. Semifinále proti Kanadě. Zápas, který dodnes mnozí považují za skutečné předčasné finále. Byla to neuvěřitelná bitva plná hitů, šancí a taktické vyzrálosti. Po normální hrací době a infarktovém prodloužení svítil na tabuli stav 1:1. O postupujícím musely rozhodnout samostatné nájezdy.
A tam se zrodil mýtus jménem Dominik Hašek. Český brankář s neortodoxním stylem ten den zavřel bránu na zámek. K nájezdům se postupně rozjeli Theo Fleury, Ray Bourque, Joe Nieuwendyk, Eric Lindros a Brendan Shanahan – ti nejlepší střelci světa. Hašek je všechny vygumoval. Vypadal, jako by dopředu věděl, co udělají. Na české straně se naopak parádní ranou od tyče trefil Robert Reichel. Kanada, kolébka hokeje, se ponořila do slz. My jsme byli ve finále.
Zlatá střela s příchutí osudu
O dva dny později čekalo český tým finále proti odvěkému rivalovi – Rusku s nebezpečným Pavlem Burem. Zápas to nebyl hezký na pohled, šlo o urputnou, defenzivní válku nervů. Hašek opět chytal jako bůh a na světelné tabuli svítily dvě nuly až do 49. minuty.
Pak přišlo vhazování v útočném pásmu. Pavel Patera vyhrál buly na Martina Procházku, ten přiťukl puk na modrou čáru, kam si najížděl obránce Petr Svoboda. Prásk! Nápřah, rána bez přípravy a puk napnul ruskou síť.
Příběh tohoto gólu by nevymyslel ani ten nejlepší hollywoodský scenárista. Petr Svoboda totiž jako osmnáctiletý talent emigroval z komunistického Československa. Odsoudili ho jako zrádce vlasti. Teď, po dlouhých letech v NHL, hrál vůbec poprvé ve svém životě za dospělou reprezentaci svobodné země. A vstřelil ten nejdůležitější gól našich sportovních dějin.
Hašek na Hrad!
Češi těsné vedení 1:0 udrželi až do zmíněného výkřiku Roberta Záruby. Následovalo čiré šílenství. Lidé vybíhali na ulice, objímali se, auta troubila. Na Staroměstském náměstí v Praze čekalo na návrat hokejistů sto tisíc lidí. V mrazivém počasí skandovali hesla jako „Hašek na Hrad“ nebo „Hlinku za premiéra“. Země, která se tehdy potýkala s politickou a ekonomickou krizí, se díky partě hokejistů spojila v jeden dokonale šťastný celek.
Nagano 1998 zůstane navždy zapsáno zlatým písmem. Ukázalo nám totiž, že když se spojí talent s pokorou, odvahou a neuvěřitelným týmovým duchem, může i parta z malého státu ve střední Evropě srazit na kolena celou planetu.
V příštím, sedmém díle našeho seriálu opět vyměníme brusle za letní počasí. Vydáme se do řeckých Atén, abychom si připomněli muže, který jako první na světě překonal magickou hranici v nejnáročnější atletické disciplíně. Těšte se na krále desetiboje, Romana Šebrleho.
