Atlanta, rok 1996. Finále oštěpařské soutěže připomíná antické drama. Britský vyzyvatel Steve Backley právě hodil fantastických 87,44 metru a myslí si na zlato. Jenže na rozběžiště se staví drobnější muž v českém dresu. Rychlostí sprintera se rozeběhne, provede bleskový křižný krok, brutální silou se zablokuje o levou nohu a jeho ruka vystřelí vpřed jako bič. Oštěp letí vysoko a daleko, propíchne vzduch a zapíchne se o metr dál než ten britský. Zlato je doma. Jan Železný, muž, pro kterého byly stadiony příliš krátké, právě potvrzuje pozici krále světové atletiky.
Pokud se ve světovém sportu mluví o absolutní dominanci v jedné jediné disciplíně, historici vytahují jména jako Michael Phelps nebo Usain Bolt. V hodu oštěpem však existuje pouze jeden vládce. Jan Železný za svou kariéru přehodil hranici devadesáti metrů vícekrát než všichni ostatní oštěpaři historie dohromady. Toto je příběh muže, který spojil fyziku s dokonalostí.
Místo hory svalů gepardí švih
Když se na přelomu 80. a 90. let podívali fanoušci na startovní pole oštěpařů, viděli obrovité chlapy. Dvoumetrové hory svalů, které spoléhaly na hrubou sílu. Jan Železný, narozený v roce 1966 v Mladé Boleslavi, mezi ně se svými 186 centimetry a 80 kilogramy příliš nezapadal. Pocházel z rodiny, kde oštěpem házeli matka i otec, a už od dětství slýchal, že technika je víc než biceps.
Železný si uvědomil, že oštěp nelze „utlačit“. Musí se „vystřelit“. Jeho technika byla na pomezí geniality a sebezničení. Spoléhal na obrovskou nájezdovou rychlost, ze které dokázal během zlomku vteřiny přenést veškerou kinetickou energii do špičky oštěpu. Klíčový byl tzv. blok. Když Železný zabrzdil svou levou nohou o tartan, jeho tělo zafungovalo jako katapult. Měl extrémně flexibilní, takzvaně „gumové“ rameno. Síla, která v tu chvíli působila na jeho klouby a šlachy, byla astronomická. Byl to tanec na hraně těžkého zranění, ale právě on ho vynesl ke hvězdám.
Hořké slzy v Soulu jako motor
Cesta k nesmrtelnosti však nezačala triumfem, ale bolestí. Píše se rok 1988, olympijské hry v jihokorejském Soulu. Dvaadvacetiletý Železný vede celou soutěž. Už sahá po zlaté medaili. V úplně posledním pokusu celého závodu se ale rozeběhne Fin Tapio Korjus. Jeho oštěp doletí jen o pouhých 16 centimetrů dál. Železný získává „jen“ stříbro a před kamerami nedokáže skrýt obrovské zklamání a slzy.
Jak sám později přiznal, tento moment ho mohl zlomit, ale místo toho ho naprogramoval na vítězství. Uvědomil si, že stříbro už nikdy nechce zažít. Začal trénovat s ještě větší vervou.
Zlatý hattrick a legendární rivalita
O čtyři roky později v Barceloně (1992) už nenechal nikoho na pochybách. Hned prvním pokusem deklasoval celé startovní pole a vzal si zlato, které mu v Soulu uniklo. To byl ale teprve začátek jeho cesty za olympijským hattrickem, počinem, který v této náročné technické disciplíně nemá obdoby.
Během devadesátých let se zrodila jedna z nejkrásnějších sportovních rivalit vůbec. Jan Železný versus Steve Backley. Český drak proti britskému gentlemanovi. Backley byl vynikající, ale měl tu smůlu, že házel ve stejné éře jako Železný. Na olympiádě v Atlantě 1996 svedli bitvu, kterou jsme popsali v úvodu. Backley hodil skvěle, Železný ještě lépe.
Třetí zlato pak přidal na hrách v Sydney v roce 2000. Toto vítězství bylo možná vůbec nejcennější. Železnému bylo 34 let, měl za sebou těžké zranění zad a operaci ramene, mnozí ho už odepisovali. Ve finále ale znovu ukázal své obrovské závodnické srdce, a i do třetice britského soka porazil. Tři zlaté a jedna stříbrná olympijská medaile – bilance, ze které mrazí.
Hod z jiné galaxie: 98,48 metru
Ačkoli jsou olympijská zlata vrcholem každého sportovce, v případě Jana Železného musíme zmínit ještě jeden den, který přepsal pravidla fyziky. 25. květen 1996, mítink v německé Jeně. Železný byl tehdy v životní formě.
Při jednom z pokusů se rozeběhl, ideálně trefil blok a oštěp vyletěl pod dokonalým úhlem. Letěl a letěl, diváci na stadionu zatajili dech, protože se zdálo, že atletické náčiní opustí travnatou plochu a dopadne na běžeckou dráhu na druhé straně stadionu. Oštěp se zapíchl do země. Na světelné tabuli naskočilo číslo: 98,48 metru.
Byl to nový světový rekord. Od toho dne uplynulo už bezmála třicet let. Změnily se technologie, přišly nové tréninkové metody, atletika udělala obrovský skok kupředu. Ale k tomuto hodu se dodnes žádný smrtelník ani nepřiblížil. Rekord Jana Železného zůstává jedním z nejzářivějších klenotů světové atletiky.
Odkaz, který žije dál
Extrémní technika si pochopitelně vybrala svou daň. Železný prodělal několik těžkých operací, jeho tělo bylo po letech dřiny opotřebované. Přesto dokázal házet na špičkové úrovni až do svých 40 let.
Když pověsil oštěp na hřebík, neodešel do ústraní. Stal se trenérem. A stejně jako byl geniální závodník, ukázal se i jako geniální kouč. Pod jeho rukama vyrostla dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková, dovedl k medailím Vítězslava Veselého či Jakuba Vadlejcha. Česká oštěpařská škola, kterou založil, tak dál dobývá svět.
Jan Železný byl fenoménem. Ukázal, že absolutní dokonalost nespočívá v hrubé síle, ale v souhře rychlosti, techniky a hlavy, která se nikdy nevzdává.
V příštím, šestém díle našeho olympijského speciálu nás čeká něco naprosto výjimečného. Nepůjde totiž o triumf jednotlivce, ale o zlatý příběh celého týmu. Přesuneme se do japonského Nagana roku 1998, kde parta s hokejkami pobláznila celý národ a „přepsala dějiny“.
