Paříž, rok 1924. Hry VIII. olympiády jsou v plném proudu. Mladá Československá republika, která existuje teprve šest let, touží ukázat světu svou sílu a životaschopnost. Zatímco na atletickém oválu září hrdinové z legendárního filmu Ohnivé vozy, v gymnastickém sektoru se k osmimetrovému konopnému lanu staví drobný, nenápadný muž z Moravy. Jmenuje se Bedřich Šupčík. Během následujících sedmi vteřin se zapíše do dějin jako vůbec první československý olympijský vítěz. Toto je jeho příběh.
V našem novém pátečním seriálu si během následujících deseti týdnů připomeneme ty největší, nejdojemnější i nejdramatičtější příběhy našich olympijských vítězů. A začít nemůžeme nikde jinde než na samém počátku. U muže, který naučil československou vlajku stoupat na nejvyšší stožár.
Z neduživého sirotka sokolským hrdinou
Příběh prvního českého olympijského zlata nezačíná v přepychových tréninkových halách, ale v těžkých životních podmínkách konce 19. století. Bedřich Šupčík se narodil v roce 1898 v Trumau nedaleko Vídně do české rodiny. Osud se s ním od počátku nemazlil. Matka mu zemřela, když byl ještě malé dítě, a otec tragicky zahynul brzy poté. Z malého Bedřicha se stal sirotek, kterého se ujala teta z Kvasic na Kroměřížsku.
V dětství byl Šupčík velmi slabý a neduživý chlapec. Nikdo by do něj neřekl, že v něm dříme budoucí nejsilnější muž světa ve své disciplíně. Zlom přišel ve chvíli, kdy objevil místní Sokol. Právě sokolská myšlenka, která v tehdejší době formovala nejen fyzickou zdatnost, ale i národní hrdost Čechů, mladého Bedřicha naprosto pohltila. Začal na sobě tvrdě pracovat. Když po první světové válce, do které musel narukovat, přesídlil do Brna, vypracoval se v jednoho z nejlepších gymnastů v nově vzniklém Československu.
Jeho doménou se stal šplh. Dnes už polozapomenutá disciplína, která však v počátcích olympijského hnutí patřila k těm nejsledovanějším a nejprestižnějším.
Brutální zkouška síly: Šplh bez přírazu
Abychom pochopili, co Bedřich Šupčík v Paříži dokázal, musíme si přiblížit, jak tehdejší olympijský šplh vypadal. Nešlo o žádné školní lezení o tyči. Pravidla byla neúprosná. Závodilo se na hladkém konopném laně, které měřilo osm metrů (standardní délka na jiných soutěžích přitom bývala jen pět metrů). Závodník musel začínat v hlubokém sedu na zemi, nohy měl natažené před sebou.
Nejdůležitější pravidlo však znělo: zákaz použití nohou. Šlo o takzvaný šplh bez přírazu. Závodník se musel vytáhnout do osmimetrové výšky pouze a jen silou svých paží a zádových svalů. Nohy musely po celou dobu zůstat strnulé a v pravém úhlu k tělu. Byla to brutální zkouška explozivní síly, dynamiky a absolutní kontroly nad vlastním tělem. Kdo nohy použil, byl okamžitě diskvalifikován.
Pařížské drama a francouzský favorit
Je 20. července 1924. Na pařížském Stade de Colombes panuje dusné letní počasí. Do soutěže ve šplhu se přihlásilo neuvěřitelných 72 borců z celého světa. Domácí publikum žene dopředu svého favorita, fenomenálního Francouze Alberta Séguina. Právě on má zemi galského kohouta zajistit jisté zlato.
Závod probíhá vyřazovacím systémem, až ve finále zbude jen hrstka těch nejlepších. Séguin předvádí fantastický výkon. K vrcholu lana, kde se musí dotknout cílové mety, se dostane za neuvěřitelných 7,4 vteřiny. Tribuny šílí. Zdá se, že o vítězi je rozhodnuto. Překonat tento čas na osmimetrové trati se zdá fyziologicky nemožné.
Poté k lanu přistupuje šestadvacetiletý Bedřich Šupčík. Měří pouhých 165 centimetrů, na sobě má jednoduchý sokolský úbor s národním znakem na hrudi. Soustředí se. Sedá si na zem, pevně svírá drsné konopné lano. Zazní povel ke startu.
To, co se odehrálo v následujících okamžicích, popsali tehdejší novináři jako „výbuch sopky“. Šupčík nevyrazil, on doslova vystřelil vzhůru. Jeho paže kmitaly s mechanickou přesností, tělo stoupalo k nebi s nepochopitelnou lehkostí. Nohy držel v dokonalém přednožení. Než se diváci stihli nadechnout, Šupčík plácl do cílového terče na vrcholu.
Rozhodčí se dívají na stopky a nemohou uvěřit vlastním očím. Čas se zastavil na hodnotě 7,2 vteřiny. Je to nejen nový olympijský, ale i světový rekord. Francouzský favorit je poražen o dvě desetiny sekundy. Bedřich Šupčík vítězí.
Poprvé zní Kde domov můj
Během slavnostního ceremoniálu stoupá na stožár poprvé v olympijské historii československá vlajka. Pařížským stadionem zní melodie písně Kde domov můj. Šupčík stojí na stupních vítězů, drobný, skromný, s úsměvem, který obletí svět. Jeho zlato je o to cennější, že se o něj zasloužil zástupce státu, který na mapě Evropy figuroval teprve několik málo let. Pro tehdejší společnost to byla obrovská vzpruha a důkaz, že se mladá republika dokáže měřit s největšími světovými velmocemi.
Z Paříže si tehdy Šupčík přivezl ještě bronzovou medaili z gymnastického víceboje. O čtyři roky později v Amsterdamu přidal do sbírky stříbro ze soutěže družstev. Patřil k celosvětové elitě.
Smutný konec velkého šampiona
Jako mnoho jiných sportovních hrdinů té doby, ani Bedřich Šupčík se sportem nemohl živit. Po návratu z olympiády pracoval jako prodejce hasicích přístrojů, později jako úředník. Nikdy nehledal slávu, zůstal oním skromným sokolem z Moravy.
Jeho pozdější osud však nabral tragický spád. Během druhé světové války zažil obrovský stres a strach z gestapa, což se podepsalo na jeho zdraví. Skutečná rána ale přišla po komunistickém převratu v roce 1948. Sokolská organizace, kterou celý život miloval, byla zlikvidována. Šupčík byl propuštěn z práce, komunistický režim o hrdiny masarykovské éry nestál. Musel se živit podřadnými pracemi a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Prodělal tři infarkty a v roce 1957, ve věku pouhých 58 let, zemřel v zapomnění.
Dnes je však jeho jméno právem znovu vytesáno do zlatého fondu našeho sportu. Bedřich Šupčík zůstane navždy tím prvním. Tím, který během 7,2 vteřiny vyšplhal z moravského sirotčince až na samotný olympijský Olymp.
V příštím díle našeho pátečního speciálu se přesuneme o několik let kupředu, na atletický ovál, kde se zrodila legenda, jíž se klaněl celý svět. Těšte se na příběh Emila Zátopka.
