Když v březnu roku 1905 vydechl Jules Verne naposledy, zanechal po sobě nejen desítky dobrodružných románů, ale také odkaz, ze kterého vědcům a inženýrům dodnes běhá mráz po zádech. Ve svých knihách popsal ponorky na elektrický pohon, cesty do vesmíru, videohovory, vrtulníky i zbraně hromadného ničení desítky let předtím, než tyto vynálezy spatřily světlo světa. Jak je možné, že francouzský spisovatel, který většinu života strávil u svého psacího stolu v Amiens, dokázal tak přesně nahlédnout do budoucnosti? Byl to prorok, génius, nebo zkrátka jen velmi pozorný pozorovatel své doby?
Seznam splněných proroctví
Abychom pochopili velikost Verneova vizionářství, musíme si nejprve připomenout, co všechno vlastně „předpověděl“. Nejslavnějším příkladem je nepochybně ponorka Nautilus z románu Dvacet tisíc mil pod mořem (1870). V době, kdy ponorky byly jen neohrabané a nebezpečné kovové sudy poháněné lidskou silou, Verne stvořil plavidlo, které bylo soběstačné a poháněné elektřinou – silou, která v té době byla teprve v plenkách.
Ještě fascinující je jeho román Ze Země na Měsíc (1865). Verne do vesmíru vyslal tříčlennou posádku (stejně jako mise Apollo 11 v roce 1969). Jeho modul byl vystřelen z Floridy, z místa jen kousek od dnešního Mysu Canaveral. Po návratu modul dopadl do oceánu, kde jej vylovila americká námořní loď. Spisovatel dokonce téměř přesně spočítal únikovou rychlost potřebnou k opuštění zemské přitažlivosti a popsal stav beztíže.
V méně známém, posmrtně vydaném románu Paříž ve 20. století (napsáno 1863), Verne popisuje velkoměsto plné skleněných mrakodrapů, vysokorychlostních vlaků, aut poháněných spalovacími motory a dokonce jakousi globální telegrafickou síť, která nápadně připomíná dnešní internet. V románu Tajemný hrad v Karpatech předpověděl hologramy, v Roburovi Dobyvateli zase stroje těžší než vzduch připomínající dnešní vrtulníky.
Tajemství geniality: Žádná magie, ale tvrdá práce
Když se dnešní čtenář zamyslí nad tímto ohromujícím seznamem, logicky se ptá: Jak to dokázal? Odpověď možná zklame milovníky mystiky, ale o to více nadchne obdivovatele lidského intelektu. Jules Verne nebyl věštec. Byl to především neuvěřitelně pracovitý rešeršista, zvídavý polyhistor a mistr logické extrapolace.
Verne žil v 19. století, v době vrcholící průmyslové revoluce. Byla to éra absolutní víry ve vědu a pokrok. Všude kolem něj vznikaly nové stroje, objevovaly se nové fyzikální zákony. Většina lidí tyto objevy vnímala jako jednotlivé, izolované kuriozity. Verne se na ně ale díval jako na stavební kameny budoucnosti.
Jeho každodenní rutina byla přísná. Každé ráno vstával v pět hodin, psal a odpoledne trávil v pařížských čítárnách, klubech a knihovnách. Denně pročetl desítky vědeckých časopisů, novinových článků a patentových věstníků. Dělal si pečlivé poznámky. Během svého života vytvořil více než 20 tisíc kartotéčních lístků, kam si zapisoval vše od fyzikálních objevů přes geografické anomálie až po zprávy o nových materiálech.
Když tedy Verne psal o Nautilu, nevymyslel ponorku z ničeho. Věděl o experimentech Američana Roberta Fultona, znal plány raných ponorek. Jeho genialita spočívala v tom, že si položil otázku: „Co se stane, když tento primitivní vynález spojíme s nově objevenou elektrickou energií a dovedeme ho k technologické dokonalosti?“ Použil metodu extrapolace – vzal současný stav vědy a prodloužil jeho trajektorii o padesát či sto let dopředu.
Síť kontaktů: Přátelé na správných místech
Verne na své vize nebyl sám. Měl vynikající dar obklopovat se těmi správnými lidmi. Jeho blízkým přítelem byl Félix Tournachon, známý pod pseudonymem Nadar – fotograf, vzduchoplavec a nadšený propagátor létání. Diskuze s Nadarem vnukly Verneovi myšlenky na dobytí vzduchu.
Když potřeboval složité matematické výpočty pro cestu na Měsíc, neváhal se obrátit na svého bratrance, matematika Henriho Garceta, který pro něj rovnice balistiky vypočítal. Spisovatel své nápady pravidelně konzultoval s inženýry, fyziky a astronomy. Jeho fantastika se tak vždy opírala o reálné, byť v té době teoretické, vědecké základy. Verneův slavný citát zněl: „Cokoli si jeden člověk dokáže představit, to dokáží jiní lidé uskutečnit.“
Sebenaplňující se proroctví
Při hlubším zamyšlení nad Verneovým fenoménem se však dostáváme k fascinujícímu paradoxu, který věda nazývá „sebenaplňující se proroctví“. Skutečně Jules Verne předpověděl budoucnost, nebo ji spíše rovnou vytvořil?
Pravdou je, že jeho knihy se staly obrovským celosvětovým hitem. Četly je miliony dětí na celém světě – a z mnoha těchto dětí se později stali vynálezci. Simon Lake, vynálezce první moderní ponorky schopné operovat na volném moři, ve svých pamětech výslovně uvedl, že jeho životní cestu určila četba Dvaceti tisíc mil pod mořem.
Igor Sikorsky, průkopník konstrukce vrtulníků, byl v dětství fascinován románem Robur Dobyvatel. A když byl americký admirál Richard Byrd jako první člověk na světě na letu nad severním pólem, prohlásil: „Jules Verne mě sem přivedl.“ Dokonce i slavní raketoví inženýři jako Konstantin Ciolkovskij, Robert Goddard nebo Hermann Oberth (jeden z otců programu Apollo) přiznali, že k touze dobýt vesmír je vyprovokoval právě Verneův příběh o dělu kolumbijáda.
Jules Verne jim nedal přesné technické výkresy, ale dal jim něco mnohem důležitějšího: vizi a sen. Ukázal jim, že to je možné.
Neomylný nebyl, ale jeho odkaz trvá
Samozřejmě, že se Verne občas zmýlil. Vystřelit lidskou posádku z děla, jak to popsal v cestě na Měsíc, by pro astronauty znamenalo okamžitou smrt kvůli extrémnímu přetížení. Jeho cestovatelé do nitra Země by shořeli dávno předtím, než by objevili podzemní oceán. Ale tyto omyly byly dané limity tehdejší vědy, nikoli limity jeho představivosti.
Jules Verne nebyl čaroděj s křišťálovou koulí. Byl to neobyčejně sečtělý muž s racionálním myšlením, který dokázal z chaosu tehdejších vědeckých objevů vyčíst směr, kterým se lidstvo ubírá. Sloučením tvrdých dat z pařížských knihoven a nekonečné lidské fantazie vytvořil blueprint, podle kterého inženýři 20. století postavili náš současný svět. Zpravodajství z budoucnosti tak nakonec nenapsal na základě vnuknutí, ale díky mimořádné schopnosti spojit to, co už bylo vymyšleno, s tím, co si lidstvo teprve troufalo představit.
