Pondělní speciál – Zatímco na domácí scéně vrcholily divoké ekonomické experimenty a politické skandály devadesátých let, v zákulisí se hrálo o samotné přežití státu. Po odchodu sovětských okupačních vojsk a zániku Varšavské smlouvy se Československo a následně Česká republika ocitly v nebezpečném bezpečnostním vakuu. Kdo nás ochrání, pokud se v Rusku opět dostanou k moci imperialisté? Náš dnešní díl popisuje trnitou cestu do Severoatlantické aliance (NATO), obrovský vliv Václava Havla a drsný křest ohněm, který přišel pouhých dvanáct dní po našem vstupu.
Na počátku devadesátých let panoval ve střední Evropě obrovský idealismus. Všichni věřili ve věčný mír. Když v roce 1991 definitivně zanikl komunistický vojenský pakt Varšavská smlouva a z našeho území odjel poslední sovětský voják, Václav Havel a další někdejší disidenti dokonce nahlas uvažovali o tom, že by se mělo rozpustit i NATO. Svět bez vojenských bloků se zdál být na dosah.
Tato naivní iluze však netrvala dlouho. Z krvavého rozpadu Jugoslávie, kde nedaleko našich hranic probíhaly etnické čistky a vznikaly koncentrační tábory, běhal mráz po zádech. Navíc v Rusku proběhl v roce 1993 pokus o komunistický puč proti Borisi Jelcinovi. Českým politikům rychle došlo, že ekonomická svoboda bez vojenské bezpečnosti neznamená nic. Země nutně potřebovala silnou geopolitickou kotvu. Cíl byl jasný: musíme do NATO.
Těžké lobbování a „česká spojka“ ve Washingtonu
Přesvědčit Západ však nebylo vůbec jednoduché. Západoevropské země i Spojené státy zpočátku jakékoli rozšiřování Aliance na východ odmítaly. Bály se, že by tím zbytečně vyprovokovaly Rusko, které se po pádu Sovětského svazu cítilo ponížené. Bývalý blok satelitních států byl z pohledu Západu považován za nestabilní „šedou zónu“.
Zde sehrál naprosto klíčovou a nezastupitelnou roli prezident Václav Havel. Díky svému morálnímu kreditu z dob disentu měl po celém světě, a zvláště v USA, status politické superhvězdy. Dveře do Bílého domu i do Kongresu měl otevřené. Havel svůj dřívější pacifismus přehodnotil a stal se jedním z nejhlasitějších advokátů rozšíření NATO. Opakovaně americkým politikům vysvětloval, že přijetí středoevropských zemí není krokem proti Rusku, ale definitivním smazáním nespravedlivé čáry, kterou v Evropě narýsovala Jaltská konference po druhé světové válce.
Obrovskou výhodou pro Česko byla i osoba Madeleine Albrightové, tehdejší ministryně zahraničí USA v administrativě Billa Clintona. Rodačka z pražského Smíchova, která před nacisty a komunisty uprchla do Ameriky, cítila ke své staré vlasti silné pouto. Právě ona a prezident Clinton nakonec zlomili odpor amerických generálů a prosadili, že se dveře Aliance otevřou.
Historický podpis v Missouri
Den s velkým „D“ nastal 12. března 1999. V americkém městě Independence ve státě Missouri se shromáždili ministři zahraničí České republiky (Jan Kavan), Polska a Maďarska. Tím, že předali americké ministryni zahraničí Albrightové přístupové listiny, se tyto tři státy staly plnoprávnými členy Severoatlantické aliance.
Byl to historický zlom. Poprvé od vzniku Aliance v roce 1949 do ní vstoupily státy bývalého východního bloku. Pro Českou republiku to znamenalo nejpevnější bezpečnostní záruku v celé její historii. Slavnostní chvíle, pocit definitivního „návratu na Západ“ a obrovská úleva se však měly velmi brzy změnit v šok.
Křest ohněm: Bomby nad Bělehradem
Aliance se v té době potýkala s obrovskou krizí na Balkáně. Srbské jednotky pod vedením prezidenta Slobodana Miloševiće prováděly tvrdé represe a etnické čistky vůči albánskému obyvatelstvu v provincii Kosovo. Diplomatická jednání selhala a NATO se rozhodlo zasáhnout silou, aby zabránilo humanitární katastrofě.
Dne 24. března 1999 – pouhých dvanáct dní po vstupu Česka do Aliance – zahájily síly NATO bombardování strategických cílů v Jugoslávii (operace Allied Force). Byla to první ofenzivní akce v dějinách Aliance a proběhla bez mandátu Rady bezpečnosti OSN (kterou blokovalo Rusko a Čína).
Pro českou politickou scénu i veřejnost to byl šokující křest ohněm. Češi měli k Srbům historicky velmi blízko a představa, že se nyní podílíme na bombardování slovanského národa, byla pro mnohé nepřijatelná. Česká vláda vedená sociálním demokratem Milošem Zemanem byla zaskočená a hluboce rozdělená. Vojenskou operaci podpořila velmi neochotně a s velkými výhradami.
Naopak prezident Václav Havel zásah hájil s argumentem, že lidská práva a životy musí stát nad státní suverenitou. Právě v této souvislosti se (ačkoliv ten přesný termín sám nepoužil) zrodilo velmi kontroverzní spojení „humanitární bombardování“, které Havlovi jeho kritici vyčítají dodnes.
Přes hořký úvod do aliančního života se vstup do NATO ukázal jako prozřetelné rozhodnutí. Jak důležitá tato geopolitická pojistka byla, si česká společnost naplno uvědomila až o dvě desetiletí později, kdy do Evropy znovu vtrhla válka. V roce 1999 jsme se však konečně ocitli v bezpečí, což uvolnilo ruce pro řešení domácí politické situace. A ta se právě chystala zažít zemětřesení.
V příštím, pátém díle našeho pondělního seriálu se vrátíme na domácí scénu k jedné z nejkontroverznějších dohod našich moderních dějin. Probereme takzvanou „Opoziční smlouvu“. Jak si Václav Klaus a Miloš Zeman rozdělili moc, jak vznikla blbá nálada a jaký to mělo vliv na politickou kulturu v Česku? Čtěte příští pondělí.
