ANTVERPY / MADRID / LONDÝN – Býváme zvyklí představovat si historické malíře jako chudé a nepochopené génie, kteří v chladných podkrovích s prázdným žaludkem tvoří mistrovská díla. Peter Paul Rubens byl pravým opakem tohoto mýtu. Byl to multimilionář své doby, brilantní byznysmen, polyglot, přítel králů, a dokonce tajný diplomat, který svými vyjednávacími schopnostmi zabránil nejedné válce. Zároveň však dokázal vybudovat umělecké impérium, jehož monumentální plátna dodnes definují samotnou podstatu evropského baroka. Jaký byl skutečný život muže, jehož jméno dalo vzniknout pojmu „rubensovské tvary“?
Příběh nejslavnějšího flámského malíře začíná paradoxně obrovským skandálem a útěkem před popravčím špalkem. Jeho otec, Jan Rubens, byl úspěšný antverpský právník a kalvinista, který musel v roce 1568 uprchnout před náboženským pronásledováním do německého Kolína nad Rýnem. Tam se stal právním poradcem a posléze i milencem Anny Saské, manželky samotného Viléma I. Oranžského. Když prasklo, že Anna čeká s Rubensem dítě, byl Jan uvržen do žaláře a hrozila mu smrt. Jen díky zoufalým prosbám a diplomatickému umu jeho zákonité manželky, Marie Pypelinckxové, byl ušetřen a rodina byla poslána do domácího vězení v malém městečku Siegen.
Právě tam, v atmosféře exilu a utajení, se 28. června 1577 narodil Peter Paul Rubens. Dalo by se říci, že umění diplomacie a schopnost proplouvat krizemi dostal do vínku hned při narození.
Z Itálie s geniální vizí
Když otec zemřel, matka se s dětmi vrátila zpět do Antverp a přestoupila na katolickou víru, což byl v tehdejším Španělském Nizozemí (dnešní Belgii) nutný krok k přežití. Mladý Peter Paul získal špičkové klasické vzdělání. Hovořil plynně latinsky, francouzsky, španělsky, italsky a samozřejmě nizozemsky. Brzy se však ukázalo, že jeho skutečným talentem je kresba.
Zásadní zlom v jeho životě přišel v roce 1600. Třiadvacetiletý Rubens odcestoval do Itálie, tehdejšího centra světového umění. Strávil tam osm let, během nichž doslova nasával inspiraci. Studoval antické sochy, obdivoval renesanční mistry jako byli Tizian či Michelangelo, a fascinovalo ho dramatické zacházení se světlem a stínem (šerosvit), které právě v té době v Římě popularizoval bouřlivák Caravaggio.
Rubens tyto vlivy nezkopíroval. On je strávil a přetvořil ve svůj vlastní, naprosto unikátní styl. Itálie z něj neudělala jen mistra štětce, ale i světáka. Pracoval pro mantovského vévodu Vincenza Gonzagu, který si brzy všiml malířovy inteligence a šarmu a vyslal ho na jeho první diplomatickou misi do Španělska – formálně měl doručit obrazy králi, neformálně měl navazovat politické kontakty.
CEO barokní „továrny na umění“
Na podzim roku 1608 se Rubens narychlo vrátil do Antverp kvůli smrtelné nemoci své matky. Zastihl ji už po smrti, ale rozhodl se ve městě zůstat. Brzy byl jmenován dvorním malířem arcivévody Albrechta a infantky Isabely, habsburských vládců Španělského Nizozemí. Vyjednal si však nevídanou výjimku: nemusel žít u dvora v Bruselu, směl zůstat v Antverpách a mohl přijímat zakázky od kohokoliv.
V Antverpách si koupil luxusní palác (dnešní Rubenshuis) a vybudoval tam něco, co by dnešním slovníkem šlo označit za nadnárodní korporaci. Rubens vytvořil obrovskou malířskou dílnu. Evropská šlechta, církev i bohatí měšťané šíleli po jeho obrovských, dynamických plátnech plných barev, mytologických scén a náboženského patosu. Poptávka byla tak obrovská, že ji jeden člověk nemohl zvládnout.
Rubens proto fungoval spíše jako umělecký ředitel. Vymyslel kompozici a namaloval malý barevný návrh (tzv. modello). Jeho vysoce kvalifikovaní asistenti – mezi nimiž byl i další pozdější slavný malíř Anthony van Dyck – pak obraz přenesli na velké plátno. Rubens následně dílo zkontroloval, provedl finální úpravy obličejů a rukou a obraz podepsal.
Ceník byl přísný a transparentní: obraz namalovaný od začátku do konce samotným Rubensem stál astronomické částky. Obraz namalovaný dílnou s Rubensovými retušemi byl levnější. Tento efektivní systém mu umožnil během života vyprodukovat odhadem neuvěřitelných 3 000 obrazů a stát se jedním z nejbohatších měšťanů v Evropě.
Agent 007 s paletou v ruce
Rubensův život však nebyl jen o malování. Evropa první poloviny 17. století byla zmítána krvavou třicetiletou válkou a neustálými konflikty mezi Španělskem, Anglií, Francií a Spojenými provinciemi nizozemskými.
Infantka Isabela si uvědomila, že slavný malíř má jednu obrovskou výhodu: může cestovat přes hranice znepřátelených států pod záminkou malování portrétů nebo prodeje obrazů, aniž by vzbudil okamžité podezření, že je špionem či vyjednavačem. Rubens byl tak vpuštěn do tajné diplomacie.
Jeho nejslavnější mise se odehrála v letech 1628–1630. Rubens odcestoval do Madridu a následně do Londýna. Jeho cílem bylo dojednat mírovou smlouvu mezi Španělskem a Anglií. Během dlouhých týdnů čekání na audience nezahálel. V Madridu maloval portréty královské rodiny a spřátelil se s tehdy mladým dvorním malířem Diegem Velázquezem. V Londýně ohromil krále Karla I. nejen svými plátny, ale i svou výmluvností a politickým přehledem.
Mise byla naprostým triumfem. Mírová smlouva byla podepsána a Rubens byl za své služby povýšen do šlechtického stavu jak španělským králem Filipem IV., tak anglickým králem Karlem I. Cambridgeská univerzita mu dokonce udělila čestný titul magistra umění.
Záhada „rubensovských tvarů“
Když se dnes řekne Rubens, většině lidí se vybaví plnoštíhlé, kypré a obnažené ženy, které se v divokém pohybu proplétají na jeho mytologických výjevech (jako například slavné dílo Únos dcer Leukippových). Proč maloval ženy právě takto?
Nebylo to jen otázkou jeho osobního vkusu, ačkoliv ten hrál svou roli. V Evropě zpustošené hladomory, morovými ranami a dlouholetými válkami nebyla štíhlost ideálem krásy – byla znakem chudoby a nemoci. Rubensovy ženy, se svou mléčnou, do růžova prokrvenou pletí a oblými křivkami, symbolizovaly hojnost, vitalitu, plodnost a zdraví. Byly ztělesněním síly a triumfu života nad smrtí. Rubens byl navíc absolutním mistrem v malbě lidské kůže (tzv. karnace). Dokázal namíchat barvy tak, že těla na jeho obrazech působí neuvěřitelně hmatatelně a živě.
Dvě ženy, jeden zámek a útok dny
Rubensův osobní život byl na tehdejší dobu neobvykle harmonický. V roce 1609 se oženil s Isabellou Brantovou. Byla to láska, kterou zachytil na slavném autoportrétu, kde s ní sedí v zimolezové altánu. Porodila mu tři děti a byla mu oporou 17 let, dokud v roce 1626 nezahynula během morové epidemie. Její smrt Rubense zdrtila a byla jedním z důvodů, proč se na několik let naplno vrhl do diplomatických misí – chtěl utéct před žalem z prázdného domu.
Když mu bylo 53 let, šokoval antverpskou společnost. Místo aby si vzal bohatou šlechtičnu z ciziny, oženil se s teprve šestnáctiletou Hélène Fourmentovou, dcerou místního obchodníka. Tento sňatek mu vlil novou krev do žil. Hélène se stala jeho ultimátní múzou. Její rysy a tělo najdeme na téměř všech jeho pozdějších obrazech.
V závěru života začal Rubens politiku a davy opouštět. Koupil si panství se zámečkem Het Steen (Elewijt) nedaleko Bruselu. Tady, v klidu venkova, si maloval už jen pro radost. Jeho pozdní krajinomalby, volnější a impresionističtější než jeho dřívější díla, jsou považovány za absolutní vrchol jeho tvorby.
Jeho neúnavné tempo nakonec zastavila nemoc králů – dna. Bolestivé záněty kloubů mu postupně deformovaly ruce natolik, že v posledních letech už jen stěží udržel štětec. Peter Paul Rubens zemřel na selhání srdce způsobené dnou 30. května 1640 ve věku 62 let.
Zanechal po sobě nejen obrovské jmění a zdrcenou rodinu, ale především odkaz, který změnil dějiny umění. Muž, který ovlivnil generace malířů od Rembrandta přes Delacroixe až po Renoira, dokázal svému publiku nabídnout barokní divadlo v té nejčistší podobě. Jeho životním plátnem však nebyl jen samotný obraz, ale celá bouřlivá Evropa 17. století, kterou dokázal s elegancí sobě vlastní formovat k obrazu svému.
