New York/Praha – Když se řekne „vědecko-fantastická literatura“, většině lidí se okamžitě vybaví jméno Isaac Asimov. Tento profesor biochemie a neuvěřitelně plodný autor více než pěti set knih je právem označován za jednoho z otců zakladatelů moderní sci-fi. Zatímco Jules Verne byl inženýrem budoucnosti, který svými vizemi předběhl dobu o sto let, Asimov byl jejím filozofem a sociologem. Předpověděl vzestup umělé inteligence, definoval etiku robotiky a popsal globální počítačové sítě dekády před vznikem internetu.
Ale zatímco Verneovy ponorky a cesty na Měsíc se staly rutinní realitou, při pohledu do Asimovových stěžejních děl – zejména do velkolepé série Nadace (Foundation) a cyklu o robotech – narážíme na fascinující propast. Jeho vesmír je totiž plný technologií a konceptů, ke kterým se dnešní věda nejenže neblíží, ale u mnoha z nich dodnes ani netuší, zda jsou vůbec v rámci fyzikálních zákonů našeho vesmíru myslitelné.
Co Asimov trefil s děsivou přesností
Než se ponoříme do sfér nedosažitelného, musíme Asimovovi přiznat jeho nepopiratelné triumfy. Jeho slavné Tři zákony robotiky (zformulované již v roce 1942) dnes tvoří základní pilíř debat o etice a bezpečnosti umělé inteligence. Superpočítač Multivac z jeho povídek, který shromažďuje veškeré vědění lidstva a odpovídá na dotazy, je mrazivě přesnou předpovědí internetu, vyhledávačů a dnešních velkých jazykových modelů typu ChatGPT. V eseji z roku 1964 dokonce přesně předpověděl videohovory, ploché obrazovky, autonomní vozidla i to, že lidstvo bude trpět úzkostmi z přetechnizovaného světa.
Jenže Asimovova fantazie nezůstala na Zemi. Rozpínala se přes celou Mléčnou dráhu. A právě tam narazíme na hranice, které se nám zatím nedaří překročit.
Svatý grál algoritmů, který nám stále uniká
Tím absolutně nejgeniálnějším, ale zároveň nejvzdálenějším konceptem celého Asimovova díla je psychohistorie. V sérii Nadace ji geniální matematik Hari Seldon definuje jako vědu, která dokáže s matematickou přesností předpovídat budoucnost obrovských mas lidí. Seldon zjistil, že chování jednotlivce je sice nepředvídatelné, ale chování bilionů lidí reaguje na vnější podněty s železnou logikou připomínající termodynamiku plynů.
Dalo by se namítnout, že dnešní algoritmy sociálních sítí, big data a prediktivní umělá inteligence jsou zárodkem psychohistorie. Umíme zacílit reklamu, odhadnout výsledky voleb nebo modelovat šíření pandemií. Ale to je jen iluze kontroly. Dnešní modely selhávají při první nečekané události (tzv. černé labuti).
Seldonova psychohistorie počítala vývoj celého lidstva na desítky tisíc let dopředu, dokázala předpovědět pády říší a naplánovat záchranu civilizace. K něčemu takovému se nepřibližujeme ani náznakem. Nemáme matematické modely pro přesnou kvantifikaci lidské psychiky, nemáme výpočetní kapacitu k simulaci miliard proměnných v reálném čase a především – teorie chaosu nám říká, že i mikroskopická změna na začátku zničí jakoukoli dlouhodobou predikci. Sestrojit Seldonův „Prvotní zářič“, který tyto rovnice zobrazuje, je dnes stejně nemožné jako postavit perpetuum mobile.
Proti zdi jménem Einstein
Aby mohl Asimovův svět fungovat, potřeboval Galaktickou říši s pětadvaceti miliony obydlených planet. K jejímu udržení bylo nutné překonat rychlost světla, což je absolutní rychlostní limit našeho vesmíru stanovený Albertem Einsteinem. Asimov to vyřešil elegantně: zavedl Hyperprostor a Skok. Lodě vystoupí ze standardního časoprostoru do dimenze, kde vzdálenosti neplatí, a na cílovém místě se opět vynoří.
Zatímco u umělé inteligence chápeme, jakým směrem se vývoj ubírá, u nadsvětelného cestování jsme na mrtvém bodě. Současná teoretická fyzika sice zná koncepty jako Alcubierrův warpový pohon (zakřivení prostoru kolem lodi) nebo červí díry, ale jejich realizace vyžaduje tzv. exotickou hmotu s negativní energií, o jejíž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc by k takovému cestování bylo potřeba energie ekvivalentní hmotnosti celých planet. K Asimovovým „skokům“ jsme se za sedmdesát let od napsání Nadace nepřiblížili ani o milimetr. Cestování ke hvězdám zůstává brutálně pomalou záležitostí.
Pozitronický mozek
Asimovovi roboti, z nichž nejznámější je humanoid R. Daneel Olivaw, nejsou poháněni křemíkovými mikročipy, ale takzvaným pozitronickým mozkem. Jedná se o složitou houbovitou strukturu ze slitiny platiny a iridia, ve které jsou přímo na fyzikální a kvantové úrovni „vypáleny“ Tři zákony robotiky.
Zde je propast mezi sci-fi a realitou nesmírně hluboká, přestože se zdá, že k AI máme blízko. Dnešní umělá inteligence je software. Je to kód běžící na serverech. Asimovův pozitronický mozek je však hardware, který organicky generuje skutečné vědomí, emoce a schopnost filozofické sebereflexe (včetně stvoření Nultého zákona robotiky, který chrání celé lidstvo). Dnešní věda stále nedokáže ani definovat, co to vlastně vědomí u člověka je, natož aby ho dokázala synteticky vyrobit a vložit do ocelové lebky. Nemáme ani náznak technologie, která by využívala antihmotu (pozitrony) k vytváření stabilních neurálních sítí. V tomto ohledu jsme stále v pravěku tvořeném jedničkami a nulami.
Evoluce lidské mysli
V pozdějších fázích série Nadace Asimov představuje koncept „mentaliky“ – jedinců nebo celých planet schopných telepatie, ovládání emocí na dálku a sdílení kolektivního vědomí. Příkladem je mutant zvaný Mezek, který dokáže pouhým soustředěním změnit loajalitu miliard lidí, nebo planeta Gaia, kde je každý člověk, strom i kámen propojen do jednoho vědomí.
I když dnes Elon Musk experimentuje s čipy Neuralink, které umí propojit mozek s počítačem, telepatie bez fyzického prostředníka zústává čistým mysticismem. Neznáme žádnou fyzikální sílu ani biologický mechanismus, který by umožňoval přenos lidských emocí na mezihvězdné, nebo i jen meziměstské vzdálenosti bez použití vysílačů a přijímačů. Změnit lidskou evoluci tak, jak to udělal Asimov u „Druhé Nadace“, je úkol pro biologii, který je z dnešního pohledu naprosto absurdní.
Technologie ovládání gravitace a osobní štíty
I v tak „triviálních“ sci-fi rekvizitách, jako jsou osobní energetické štíty, blasterové pistole (zbraně nepoužívající projektily, ale paprsky) nebo antigravitační výtahy a vznášedla, Asimov střílel naslepo do tmy. Gravitaci sice umíme matematicky popsat, ale neumíme ji lokálně vyrušit. Antigravitace se dnes v seriózní fyzice nenosí. Stejně tak „energetické pole“, které zastaví kulku, narušuje základní zákony termodynamiky a zachování energie.
Proč je dobré, že nás Asimov předběhl
Rozdíl mezi Julesem Vernem a Isaacem Asimovem spočívá v měřítku. Verne si vzal stávající technologie 19. století a logicky je protáhl do extrému. Představoval si lepší stroje. Asimov si ale představoval jinou fyziku a jiné lidstvo. Jeho romány nebyly jen o tom, „čím budeme létat“, ale především „jak jako civilizace přežijeme svou vlastní expanzi“.
To, že se k Seldonově psychohistorii, nadsvětelným skokům nebo skutečným pozitronickým vědomím dodnes ani nepřibližujeme, není selháním vědy. Je to naopak důkazem Asimovovy kolosální představivosti. Zatímco Verne nám dal návod na 20. století, Asimov nakreslil mapu pro lidstvo na dalších deset tisíc let.
Možná je dokonce dobře, že jsme na jeho úroveň ještě nedosáhli. Pokud by totiž lidstvo, s naší současnou úrovní etiky a geopolitických konfliktů, dostalo zítra do rukou technologii nadsvětelného letu nebo možnost matematicky manipulovat davy jako Hari Seldon, je vysoce pravděpodobné, že by Galaktická říše nevznikla. Místo ní bychom spíše následovali osud planety Země z Asimovova univerza – té planety, která skončila jako radioaktivní pustina, na niž se v Galaxii dávno zapomnělo.
