„Jsem úplně vyhořelý.“ Věta, která se stala běžnou součástí slovníku manažerů, kreativců, lékařů i studentů. Zatímco pro jedny představuje synonymum pro extrémní pracovní vyčerpání a psychickou krizi, druzí v ní vidí jen módní nálepku, způsob, jak omluvit vlastní selhání, lenost či nedostatečnou odolnost. Kde je tedy pravda? Existuje diagnóza jménem vyhoření, nebo jde o projev slabosti v kultuře, která neustále tlačí na výkon?
Co je to vlastně syndrom vyhoření?
Abychom mohli vést smysluplnou debatu, je nutné si nejprve definovat, co syndrom vyhoření skutečně je. Nejde o pouhou únavu po náročném týdnu v práci. Psychologové, v čele s Christinou Maslach, která je průkopnicí ve výzkumu tohoto jevu, ho definují jako stav vyplývající z chronického, nezvládnutého pracovního stresu. Skládá se ze tří klíčových pilířů:
-
Emocionální vyčerpání: Pocit naprosté psychické i fyzické prázdnoty. Člověk se cítí vyčerpaný, bez energie a neschopný se zotavit ani po odpočinku.
-
Depersonalizace a cynismus: Ztráta zájmu a nadšení pro práci. Vzniká negativní, cynický až odtažitý postoj k pracovním úkolům, kolegům i klientům. Práce, která dříve dávala smysl, se stává pouhou otravnou povinností.
-
Snížený osobní výkon: Pocit vlastní nekompetentnosti a selhání. I přes obrovské úsilí má člověk dojem, že nic nedokáže, že jeho práce nemá žádný význam a že profesně selhává.
Oficiální diagnóza? Ano, ale s otazníkem
Jedna z nejčastějších otázek zní, zda je vyhoření oficiálně uznanou diagnózou. Odpověď je ano, i když s důležitým upřesněním. Světová zdravotnická organizace WHO zařadila syndrom vyhoření do své 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-11. Není zde však klasifikován jako nemoc v pravém slova smyslu, ale jako „profesní jev“ ovlivňující zdravotní stav.
Jinými slovy, lékař vám nemůže napsat do zprávy diagnózu „vyhoření“ stejně jako třeba „chřipku“ nebo „depresi“. Může jej však oficiálně zaznamenat jako faktor, který vedl k vašim zdravotním potížím. Toto zařazení je klíčové – potvrzuje, že se jedná o reálný, klinicky popsaný stav, který je přímo vázán na pracovní kontext. Není to tedy výmysl, ale fenomén s jasně definovanými příznaky.
Slabost jedince, nebo selhání systému?
Tím se dostáváme k jádru problému: je vyhoření znakem osobní slabosti? Společenský tlak na výkon a individualismus často svádí k tomu, abychom vinu hledali u jedince. „Prostě se málo snaží,“ nebo „Dříve to lidé také zvládali,“ slýcháme často. Odborníci však tento pohled jednoznačně odmítají.
Syndrom vyhoření není primárně selháním člověka, ale selháním systému, ve kterém pracuje. Je to přirozená reakce organismu na dlouhodobě neudržitelné podmínky. Příčiny je třeba hledat spíše v toxickém pracovním prostředí než v nedostatečné odolnosti zaměstnance. Mezi nejčastější spouštěče patří:
-
Nadměrná pracovní zátěž a neustálý tlak: Očekávání, že zaměstnanec bude neustále online a bude podávat stoprocentní výkon bez odpočinku.
-
Nedostatek kontroly a autonomie: Pocit, že člověk nemůže ovlivnit svou práci, rozhodovací procesy ani pracovní podmínky.
-
Nejasné zadání úkolů a rolí: Neustálá nejistota ohledně toho, co se od zaměstnance vlastně očekává.
-
Špatné mezilidské vztahy na pracovišti: Šikana, konflikty s kolegy nebo nadřízenými, nedostatek sociální podpory.
-
Nerovnováha mezi pracovním a osobním životem: Kultura, která trestá odchod domů včas a glorifikuje přesčasy.
-
Krize hodnot: Rozpor mezi osobními hodnotami zaměstnance a hodnotami firmy.
Svalovat vinu na jedince je tedy nejen nespravedlivé, ale i nebezpečné. Ignoruje to skutečné příčiny a brání jejich řešení. Je to podobné, jako kdybychom obviňovali rostlinu, že uschla v půdě bez vody a živin.
Vyhoření není selhání, ale varovný signál
Syndrom vyhoření není omluvou pro slabost. Je to vážný stav, který má reálné dopady na psychické i fyzické zdraví člověka – může vést k úzkostným poruchám, depresím, problémům se spánkem a dokonce i ke kardiovaskulárním onemocněním. Je to varovný signál, který nám říká, že pracovní systém, ve kterém fungujeme, je často nastaven neudržitelně.
Místo odsuzování jednotlivců je třeba se zaměřit na prevenci a změnu firemní kultury. Firmy, které dbají na psychické zdraví svých zaměstnanců, nastavují realistická očekávání a podporují zdravou rovnováhu mezi prací a volným časem, neinvestují jen do blaha svých lidí, ale i do vlastní dlouhodobé produktivity a stability. Přiznat si, že problém existuje, je prvním a nejdůležitějším krokem k jeho řešení.
