Česká politická mapa vykazuje pozoruhodný paradox. Zatímco na celostátní úrovni dominují velké a silně polarizované politické strany, na úrovni obcí a menších měst hrají prim nezávislí kandidáti a lokální sdružení. V komunálních volbách pravidelně získávají nejvíce mandátů lidé bez stranické příslušnosti. Co stojí za tímto fenoménem a jak to ovlivňuje fungování české společnosti?
Útěk od stranické politiky
Česká republika má jednu z nejhustších sítí obcí v Evropě – máme přes 6 200 samosprávných celků. V naprosté většině z nich, zejména v obcích do několika tisíc obyvatel, byste kandidátky velkých sněmovních stran hledali marně.
Důvodů je několik. Tím prvním je historická nedůvěra Čechů k politickým stranám obecně, která má kořeny jak v období před rokem 1989, tak v divokých devadesátých letech. Slovo „politik“ má v českém kontextu stále spíše pejorativní nádech.
Na malé obci se navíc lidé navzájem znají. Voliči zde nerozhodují podle ideologie, ale podle osobní zkušenosti. Nezajímá je, zda je kandidát pravicový nebo levicový, ale zda je to schopný hospodář, který dokáže opravit chodníky, zajistit fungování školy nebo zorganizovat dobrovolné hasiče. Stranická nálepka by pro mnohé schopné lidi byla v místních volbách spíše přítěží.
Starosta jako manažer a psycholog
Práce nezávislého starosty na malé či středně velké obci je extrémně specifická. Často se jedná o neuvolněnou funkci, což znamená, že starosta normálně chodí do své civilní práce a správě obce se věnuje po večerech a o víkendech za symbolickou odměnu.
Tito lidé musí zvládat neuvěřitelnou šíři agendy. Musí rozumět stavebnímu právu, dotačním titulům, odpadovému hospodářství a rozpočtování. Zároveň fungují jako mediátoři sousedských sporů.
Výhodou nezávislých starostů je jejich flexibilita a tah na branku. Nejsou vázáni žádnou stranickou disciplínou ani příkazy z pražských sekretariátů. Pokud obec potřebuje čističku odpadních vod, jdou a řeší to s těmi, kdo jim mohou pomoci, bez ohledu na politické tričko.
Problém skleněného stropu
Fenomén nezávislých má však i své limity. Tím největším je izolovanost. Pokud nezávislý starosta potřebuje vyjednat dotaci na kraji nebo na ministerstvu, naráží na systém, který je ovládán stranickou politikou. Straničtí kolegové si na vyšších patrech moci logicky pomáhají raději mezi sebou.
Z této frustrace se před lety zrodilo hnutí Starostové a nezávislí (STAN). To původně vzniklo jako platforma, která měla přenést hlas úspěšných lokálních politiků do celostátní politiky. Úspěch tohoto hnutí ukázal, že značka „starosta“ má u české veřejnosti obrovský kredit. Zároveň se však STAN s postupem času proměnil v klasickou politickou stranu se všemi jejími výhodami i neduhy, což je daň za pohyb ve vysoké politice.
Základ stability státu
Nezávislí starostové a místní sdružení představují jakýsi stabilizační kotevní systém české demokracie. Zatímco ve sněmovně se politici hádají a vlády se střídají, tisíce obcí fungují dál právě díky mravenčí práci lidí, kteří mají odpovědnost vůči svým sousedům.
Tento model sice občas naráží na amatérismus na těch nejmenších vesnicích, ale celkově vytváří vysokou míru občanské angažovanosti. Dokud budou Češi ochotni věnovat svůj volný čas správě svých obcí bez vidiny velkých politických kariér, zůstane český venkov živým a fungujícím organismem.
