Ještě na začátku devadesátých let připomínala typická televize masivní kus nábytku. Klasické vakuové obrazovky (CRT) zabíraly obrovské množství místa, a pokud jste chtěli velkou úhlopříčku, museli jste si pořídit přístroj, který vážil desítky kilogramů a jehož hloubka znemožňovala jakékoli elegantní umístění v prostoru. Pak se ale objevil zázrak: obrazovka, která byla dokonale plochá a dala se pověsit na zeď jako obraz. Plazmové televize navždy změnily design elektroniky i způsob, jakým konzumujeme média. Jejich příběh je však plný paradoxů – vznikly totiž kvůli něčemu úplně jinému než pro sledování filmů.
Když dnes hovoříme o tenkých televizích, automaticky se nám vybaví technologie jako LED či moderní OLED. Cestu k plochým panelům však jako první tvrdě prosekala plazma. Tato technologie byla pro fajnšmekry a milovníky domácího kina po celou jednu dekádu absolutním svatým grálem. Její kořeny ale nesahají do tajných laboratoří japonských korporací, nýbrž na americkou univerzitu v době vrcholící studené války.
Nečekaný objev z univerzity: Boj proti blikání
Píše se rok 1964. Na Illinoiské univerzitě (University of Illinois) pracují inženýři Donald Bitzer a H. Gene Slottow, kterým pomáhá student Robert Willson, na vývoji revolučního vzdělávacího počítačového systému PLATO.
Narážejí však na obrovský hardwarový problém. Tehdejší počítačové monitory, založené na katodových trubicích (CRT), musely obraz neustále překreslovat. Kvůli tomu silně blikaly, což studentům při dlouhém čtení textu ničilo oči. Navíc počítače té doby neměly dostatek paměti pro udržení složité grafiky. Bitzer a Slottow potřebovali obrazovku, která by dokázala sama o sobě „udržet“ rozsvícený bod bez nutnosti neustálého překreslování systémem.
A tak přišli s geniálním nápadem. Inspirovali se neonovými zářivkami. Vzali dvě tenké skleněné desky, mezi ně vložili tenkou síť drátků a prostor vyplnili vzácným plynem (směsí neonu a argonu). Když do konkrétního průsečíku drátků pustili elektrický proud, plyn se v daném místě přeměnil na plazmu a začal svítit. Bod svítil tak dlouho, dokud nebyl proud vypnut. První plazmový displej na světě byl na světě. Měl sice jen jedinou (oranžovou) barvu a rozlišení 4×4 pixely, ale neblikal a byl plochý.
Cesta k barvám a japonská ofenziva
V 70. a 80. letech se plazmové displeje úspěšně využívaly v profesionální sféře. IBM je vyrábělo pro své terminály, hojně je využívala americká armáda (například v ponorkách, kde záleželo na každém ušetřeném centimetru prostoru), ale pro běžné spotřebitele byly nezajímavé. Chyběla jim totiž barva.
Převod plazmy do plnobarevného televizního formátu byl technologický oříšek. Vyřešily ho až na začátku 90. let japonské technologické giganty. Každý bod (pixel) na obrazovce inženýři rozdělili na tři mikroskopické komůrky plné plynu. Stěny těchto komůrek potřeli luminoforem ve třech základních barvách (červená, zelená, modrá – RGB). Když plyn uvnitř zareagoval na elektřinu a přešel do plazmatického skupenství, vyprodukoval neviditelné ultrafialové záření. To narazilo do luminoforu a proměnilo se ve viditelné světlo.
Jednoduše řečeno: plazmová televize se skládala z milionů mikroskopických, nezávisle řízených neonových zářivek.
První plnobarevnou plazmovou obrazovku představila v roce 1992 firma Fujitsu. V roce 1997 pak společnost Pioneer uvedla na trh první komerční plazmovou televizi určenou pro veřejnost. Měla úhlopříčku 42 palců (106 cm).
Symbol luxusu a nedostižná černá
Nástup plazmy vyvolal šok. Televize se rázem stala designovým doplňkem. Zpočátku však šlo o kratochvíli výhradně pro bohaté. První modely stály astronomických 10 až 15 tisíc dolarů (v tehdejším kurzu klidně čtvrt milionu korun). Rychle se staly symbolem luxusu a objevovaly se v obývácích celebrit a na zdech luxusních hotelů.
S postupem času a masovou výrobou (ke které se přidaly firmy jako Panasonic, Samsung či LG) ceny klesly. Kolem roku 2005 zažívala plazma svůj zlatý věk. Filmoví nadšenci ji milovali. Protože každý pixel generoval vlastní světlo, mohla televize pro zobrazení černé barvy pixel jednoduše „zhasnout“. Výsledkem byl fantastický, nekonečný kontrast a hluboká černá, o které si tehdejší konkurenční LCD obrazovky (které spoléhaly na trvalé podsvícení) mohly nechat jen zdát. Plazma měla navíc bleskovou odezvu a vynikající pozorovací úhly.
Kultovním vrcholem této éry se stala řada plazmových televizí Kuro od firmy Pioneer, která je dodnes mnohými považována za jednu z nejlepších televizí vůbec.
Proč musel gigant padnout?
Navzdory nádhernému obrazu v sobě plazmová technologie nesla genetické vady, které ji nakonec stály život. Prvním problémem byla obrovská spotřeba energie. Kvůli milionům plazmových komůrek „žrala“ plazmová televize až třikrát více elektřiny než LCD konkurence. V zimě sice dokázala přitopit obývák, ale účty za elektřinu byly neúprosné. Evropská unie a další regulátoři navíc začali tlačit na ekologické normy.
Televize byly také extrémně těžké (obrazovka musela být ze silného skla, aby udržela uvnitř vzácný plyn) a náchylné na tzv. vypalování obrazu. Pokud jste nechali na plazmě dlouho zobrazené statické logo televizní stanice, mohlo na obrazovce zůstat navždy jako jakýsi stín.
Poslední hřebíček do rakvy však přineslo zvyšování rozlišení. Když začal trh požadovat 4K rozlišení, inženýři zjistili, že zmenšit plazmové komůrky na tak miniaturní velikost a udržet přitom jas a přijatelnou spotřebu, je fyzikálně téměř nemožné. Konkurenční LCD a LED technologie navíc mezitím obrovsky zlevnily a dohnaly plazmu v kvalitě obrazu.
Kolem roku 2013 začali hlavní výrobci zvedat bílou vlajku. Jako jeden z posledních ukončil výrobu plazmových panelů Panasonic v roce 2014. Obrazovka, která zrodila domácí kina, tiše odešla do důchodu.
Její odkaz však žije dál. Současný vrchol televizního trhu, technologie OLED, převzala od plazmy tu nejdůležitější filosofii: každý jednotlivý pixel září sám o sobě. Plazmové televize tak sice patří do muzea, ale bez nich bychom se k dnešním dokonale tenkým a zářivým obrazovkám nikdy nepropracovali.
