Pondělní speciál – Když v listopadu 1989 zvonily klíče na náměstích, málokdo tušil, co přesně nově nabytá svoboda přinese. Euforie z konce totalitního režimu byla obrovská, ale brzy ji musela vystřídat tvrdá práce a ještě tvrdší uvědomění si reality. Československo, kdysi průmyslová pýcha střední Evropy, zjistilo, že za Západem zaostává o desítky let. Náš nový pondělní seriál vás provede fascinující cestou naší země od pádu komunismu přes zrod samostatného Česka až po současnost. Dnes se vracíme na samý začátek.
Píše se konec roku 1989 a svět se mění před očima. Pád Berlínské zdi spustil dominový efekt, který dorazil i do tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR). Brutální zásah proti studentům na Národní třídě 17. listopadu zafungoval jako jiskra, která zažehla sud střelného prachu. Následovala Sametová revoluce. Byla to doba neuvěřitelné soudržnosti. Občanské fórum (OF) v Česku a Verejnosť proti násiliu (VPN) na Slovensku se staly hlasem lidu.
Dne 29. prosince 1989 byl disident a dramatik Václav Havel, muž, který ještě na jaře téhož roku seděl v komunistickém vězení, zvolen prezidentem republiky. Na Hradě ho paradoxně jednohlasně zvolil komunistický parlament. Byl to symbolický konec jedné éry, ale skutečná transformace teprve začínala.
Šok z prázdné státní kasy a zaostalého průmyslu
Jakmile opadla revoluční euforie, nastoupila hrubá realita. Nová vláda „národního porozumění“ a následně vláda vzešlá z prvních svobodných voleb v červnu 1990 stály před úkolem, který neměl v historii obdoby: přeměnit centrálně plánovanou, zkostnatělou ekonomiku na fungující tržní hospodářství. A musely to udělat rychle.
Když tehdejší ministr financí Václav Klaus a jeho tým poprvé detailně nahlédli do státního účetnictví a stavu průmyslu, zjistili alarmující věci. Tradiční československý průmysl, orientovaný převážně na těžké strojírenství a zbrojní výrobu pro Sovětský svaz a státy RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci), byl zoufale neefektivní a technologicky zastaralý. Výrobky nebyly na západních trzích konkurenceschopné. Životní prostředí v severních Čechách nebo na Ostravsku bylo na hranici ekologické katastrofy. Skrytá inflace a přezaměstnanost (tzv. zaměstnanost na papíře, kde lidé chodili do práce, ale reálně nic neprodukovali) hrozily ekonomickým kolapsem.
Dramatickým krokem byla liberalizace cen na začátku roku 1991. Do té doby ceny dotoval a určoval stát. Najednou určoval ceny trh. Pro mnoho občanů to znamenalo cenový šok – základní potraviny a zboží skokově zdražily, zatímco platy zůstávaly zpočátku nízké. Společnost se musela naučit žít se slovem, které do té doby znala jen z učebnic dějepisu nebo ze západního vysílání: nezaměstnanost.
Hledání nové identity a „Pomlčková válka“
Zatímco ekonomové řešili peníze, politici řešili identitu státu. Velmi brzy po revoluci se ukázalo, že představy Čechů a Slováků o společném soužití nejsou úplně stejné. Prvním vážným varováním byla tzv. „Pomlčková válka“ na jaře roku 1990. Václav Havel navrhl odstranit z názvu státu slovo „socialistická“. Zatímco česká strana navrhovala návrat k názvu Československá republika, slovenští politici požadovali zviditelnění Slovenska, například vložením pomlčky (Česko-slovenská republika).
Tento zdánlivě banální lingvistický spor odkryl hluboké trhliny. Slováci cítili, že z Prahy je na ně pohlíženo svrchu, a požadovali větší autonomii. Češi naopak často argumentovali tím, že na Slovensko ekonomicky doplácejí. Spor nakonec vyústil v kompromisní, ale krkolomný název Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Bylo však jasné, že se nejedná o definitivní řešení, ale spíše o odklad mnohem hlubšího problému.
Demokracie se učí chodit
První svobodné volby v červnu 1990 přinesly drtivé vítězství Občanského fóra a VPN. Byla to volba srdcem, lidé volili hrdiny revoluce, herce, disidenty a studenty. Velmi brzy se ale ukázalo, že řídit stát vyžaduje víc než jen morální kredit. Občanské fórum bylo širokým hnutím, které zahrnovalo lidi od levice po tvrdou pravici. Jakmile zmizel společný nepřítel (komunistický režim), hnutí se začalo logicky štěpit.
Na scénu začali nastupovat pragmatičtí politici. Do popředí se dral Václav Klaus, který razil rychlou, byť bolestivou ekonomickou transformaci bez „hledání třetích cest“. Vznikla Občanská demokratická strana (ODS), čímž se v Česku zrodil standardní systém politických stran, na který jsme zvyklí dnes.
Roky 1989 až 1991 představovaly pro tehdejší společnost křest ohněm. Lidé získali svobodu cestovat, číst necenzurované noviny, poslouchat jakoukoli hudbu a svobodně podnikat. Zároveň ale ztratili sociální jistoty diktatury. Objevili se první podnikatelé v pestrobarevných sakách, první západní supermarkety, ale i první organizovaný zločin a pocit, že ne všichni mají na startovní čáře stejné podmínky. Československo překročilo rubikon. Návrat zpět nebyl možný, ale cesta vpřed slibovala obrovské turbulence. Ta největší z nich – rozpad samotného státu – už klepala na dveře.
V příštím, druhém díle našeho pondělního seriálu se zaměříme na roky 1992–1993 a detailně se podíváme na „Sametový rozvod“. Proč muselo Československo zaniknout a jak probíhala historická jednání ve vile Tugendhat? Čtěte příští pondělí.
