Dnes ji máme v každém mobilním telefonu, chytrých hodinkách i v počítači jako bezplatnou a naprosto samozřejmou aplikaci. Ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století však představa stroje, který umí bleskově násobit, dělit či počítat odmocniny a zároveň se vejde do dlaně, působila jako čiré sci-fi. Cesta k první elektronické kapesní kalkulačce odstartovala technologickou revoluci, která pohřbila mechanické počítací stroje, proměnila školství a vydláždila cestu k dnešním smartphonům.
Abychom pochopili, jak obrovským přelomem kapesní kalkulačka byla, musíme se přenést do poloviny šedesátých let. Kancelářím a účtárnám tehdy vládly obrovské elektromechanické kalkulátory. Byly to těžké, hlučné stroje plné ozubených koleček a pák, které svou velikostí a hmotností připomínaly psací stroje. Inženýři, architekti a vědci se zase při složitějších výpočtech museli spoléhat na logaritmická pravítka – geniální, ale na přesnost a cvik nesmírně náročné pomůcky, které neumožňovaly sčítání ani odčítání.
Počítače už sice existovaly, ale zabíraly celé klimatizované sály a přístup k nim měla jen hrstka vyvolených. Výpočetní výkon bylo zkrátka nutné miniaturizovat.
Projekt Cal-Tech: Otec myšlenky z Texasu
Závod o vytvoření přenosného počítacího stroje odstartoval v roce 1965 Patrick Haggerty, tehdejší prezident americké společnosti Texas Instruments (TI). Svému týmu inženýrů dal zdánlivě nesplnitelný úkol: zkonstruovat kalkulačku, která by uměla základní matematické operace, měla vlastní zdroj energie a vešla se do kapsy u košile.
Úkolu se ujal Jack Kilby, muž, který jen o pár let dříve vynalezl integrovaný obvod (za což později získal Nobelovu cenu), a jeho kolegové Jerry Merryman a James Van Tassel. Tým pracoval v přísném utajení. Největší výzvou nebyla ani tak samotná logika výpočtů, ale miniaturizace a napájení. Jak nacpat tisíce tranzistorů do krabičky o velikosti knihy a nevybít přitom baterii za pár minut?
V roce 1967 spatřil světlo světa prototyp s kódovým označením Cal-Tech. Vážil něco přes jeden kilogram, byl vyroben z masivního hliníku a výsledky nezobrazoval na displeji (tehdejší technologie to v této velikosti neumožňovaly), ale tiskl je na úzkou ruličku teplocitlivého papíru. I když to do dnešní kapsy mělo ještě daleko, koncept byl na světě. Elektronika se smrskla na pouhé čtyři integrované obvody.
Rok 1971: Zrodila se legenda s červenými čísly
Zatímco Texas Instruments držel v rukou funkční prototyp, kdokoli ho chtěl uvést na trh, musel vyřešit problém s displejem a cenou čipů. Do hry tak vstoupily dravé japonské společnosti. Komerční zlom, který se navždy zapsal do dějin, přišel v lednu roku 1971.
Japonská firma Busicom tehdy představila model Busicom LE-120A, známý též pod příznačným názvem „Handy“. Byla to vůbec první plně elektronická kalkulačka s LED displejem, která se skutečně dala strčit do kapsy. Za její vznik vděčil svět dvěma technologickým inovacím. První byl čip MK6010 od americké firmy Mostek, který poprvé sdružil všechny funkce kalkulačky do jediného integrovaného obvodu. Druhou inovací byl světlo emitující diodový displej (LED), který svítil agresivní červenou barvou.
Stroj měl rozměry 124 × 73 × 24 milimetrů, byl napájen čtyřmi tužkovými bateriemi a k zapnutí sloužil posuvný spínač. Designově šlo o naprostý klenot své doby. Zvládal sčítat, odčítat, násobit a dělit až do dvanáctimístných hodnot.
Luxus za cenu ojetého vozu
Pokud byste si však chtěli v roce 1971 tento technologický zázrak pořídit, museli byste sáhnout hodně hluboko do kapsy. Zaváděcí cena Busicomu LE-120A činila astronomických 395 amerických dolarů. Po započtení inflace by to dnes odpovídalo částce zhruba 2 800 dolarů, tedy více než 65 tisícům korun. Kalkulačka se tak zpočátku stala obrovským symbolem společenského statusu. Kupovali si ji bohatí byznysmeni a vrcholoví manažeři, kteří ji na obchodních schůzkách okázale vytahovali z náprsních kapes drahých obleků.
Brzy se však rozhořela cenová a technologická válka. Na trh vstoupil s masovou produkcí Texas Instruments, japonské firmy Sharp a Casio či britský vizionář Clive Sinclair. Na začátku roku 1972 způsobil další zemětřesení americký gigant Hewlett-Packard, když představil model HP-35. Byla to první vědecká kapesní kalkulačka na světě, která zvládala goniometrické i logaritmické funkce. Když inženýři a studenti techniky zjistili, že složité výpočty, které s logaritmickým pravítkem trvaly desítky minut a hrozily chybou, spočítá HP-35 za vteřinu a naprosto přesně, prodeje vystřelily do nebes. O logaritmická pravítka rázem přestal být zájem a továrny na jejich výrobu po celém světě začaly hromadně krachovat.
Panika ve školách i cesta k mobilům
Pád cen byl v 70. letech bezprecedentní. Zatímco na začátku dekády stála kalkulačka stovky dolarů, na jejím konci klesla cena základních modelů díky LCD displejům a levným čipům z Asie na méně než deset dolarů. Stala se masovým spotřebním zbožím.
To vyvolalo obrovskou společenskou debatu, zejména ve školství. Učitelé matematiky po celém světě bili na poplach. Objevovaly se články varující před tím, že děti kvůli kalkulačkám zapomenou počítat, zakrní jim mozky a ztratí schopnost logického uvažování. Mnoho škol přístroje do výuky zakázalo, ale postupem času se ukázalo, že pokrok nelze zastavit. Zákazy padly a kalkulačka se naopak stala povinnou školní výbavou, která umožnila studentům věnovat se složitějším konceptům matematiky namísto úmorného mechanického násobení na papíře.
Odkaz prvních kapesních kalkulaček však sahá mnohem dál než jen k rychlému počítání. Právě obrovská poptávka po těchto přístrojích donutila polovodičový průmysl vyvíjet stále menší, výkonnější a levnější mikročipy. Společnost Intel, když vyvíjela logiku pro jeden z dalších modelů zmíněné firmy Busicom, vytvořila mimoděk první komerční mikroprocesor na světě – Intel 4004. Ten se stal základním stavebním kamenem pro pozdější éru osobních počítačů.
Malá krabička s červenými svítícími číslicemi tak na počátku 70. let neodstartovala jen zánik klasických pravítek. Nastartovala éru spotřební mikroelektroniky, na jejímž konci dnes držíme v rukou zařízení s milionkrát vyšším výkonem, kterým si objednáváme jídlo, fotíme svět a komunikujeme napříč planetou.
