Každý rok 28. září slavíme Den české státnosti. Tento svátek je spojen se jménem knížete Václava, hlavního patrona české země. Pro většinu lidí je Václav symbolem zbožnosti, vzdělanosti a mučednické smrti rukou vlastního bratra Boleslava. Jenže jaký byl skutečný historický Václav? Když očistíme jeho příběh od nánosů pozdějších legend, objeví se před námi obraz neobyčejně schopného a pragmatického středověkého politika.
Přemyslovské Čechy v kleštích
Václav se narodil pravděpodobně kolem roku 907 do rodiny knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Bylo to bouřlivé období. Přemyslovci tehdy zdaleka neovládali celé území Čech, byli pouze nejsilnějším z mnoha knížecích rodů usídlených ve středních Čechách.
Výchovu mladého Václava si vzala na starost jeho babička Ludmila. Ta ho vedla ke křesťanství a vzdělanosti – Václav se učil číst a psát staroslověnsky a latinsky, což bylo u tehdejších světských vládců naprosto výjimečné. Tento vliv však vedl k žárlivosti Václavovy matky Drahomíry a vyústil v první doloženou politickou vraždu v našich dějinách – uškrcení Ludmily na Tetíně v roce 921.
Pragmatický diplomat, nikoliv slaboch
Legendy často líčí Václava jako mnicha na trůně, který raději pěstoval víno pro mešní účely, než aby vládl. Skutečnost však byla jiná. Václav musel být tvrdým válečníkem, aby si udržel respekt ostatních českých kmenových náčelníků.
Jeho nejvýznamnějším politickým počinem bylo uspořádání vztahů s mocnou Východofranskou říší. V roce 929 přitáhl k Praze saský král Jindřich Ptáčník. Václav se zachoval jako pragmatický státník – uvědomil si, že vojenský střet by znamenal zkázu. Uzavřel s Jindřichem mír a zavázal se platit tzv. tribut pacis (daň za mír), proslulých 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně.
Pozdější kronikáři to Václavovi vyčítali jako projev slabosti. Z hlediska moderní historie to však byl geniální tah. Václav tím nákupem míru zajistil Čechám klid na vnitřní rozvoj a konsolidaci moci Přemyslovců, aniž by země ztratila svou vnitřní suverenitu.
Bratrovražda ve Staré Boleslavi
Václavova politika se však nelíbila části šlechty, v jejímž čele stál jeho mladší bratr Boleslav. Ten reprezentoval ambicióznější, expanzivní křídlo přemyslovského rodu, které odmítalo platit tribut Sasům a chtělo si podrobit ostatní kmeny silou.
Napětí vyvrcholilo v pondělí 28. září (rok je nejistý, nejčastěji se uvádí 935). Václav byl pozván Boleslavem na hody do Staré Boleslavi. Ráno, když šel Václav na ranní mši, ho Boleslav napadl. Strhla se potyčka, Václav bratra přemohl, ale u dveří kostela ho ubili Boleslavovi družiníci.
Vítězství mrtvého knížete
Paradoxem dějin je, že Boleslav I., zvaný Ukrutný, po nástupu na trůn zjistil, že Václavova zahraniční politika byla správná. I on musel nakonec uznat nadvládu saských králů. Aby legitimizoval svou moc a smyl ze sebe vinu bratrovraždy, začal Boleslav sám budovat kult svého mrtvého bratra.
Václav byl prohlášen za svatého a stal se symbolem české státnosti. V dobách nejtěžších se k němu Češi uchylovali jako k „věčnému panovníkovi“.
Skutečný kníže Václav nebyl naivním světcem. Byl to vzdělaný, věřící muž, ale také prozíravý diplomat a rázný vládce, který v těžkých dobách dokázal udržet český stát na mapě Evropy. Právě proto mu titul patrona české země právem náleží.
