Maďarsko se v posledních letech stalo nečekaným globálním lídrem v rozvoji solární energetiky. Podle aktuálních statistik patří mezi země s nejvyšším podílem fotovoltaiky na výrobě elektřiny na světě. Přestože teorie slibuje, že levné obnovitelné zdroje sníží ceny pro koncové spotřebitele, realita je opačná: maďarská silová elektřina patří k nejdražším v Evropské unii. Kde se stala chyba?
Donedávna bylo Maďarsko v energetických kruzích vnímáno spíše jako země spoléhající na jádro a zemní plyn. Ještě na konci minulé dekády byl instalovaný výkon fotovoltaik v zemi srovnatelný se Slovenskem, tedy prakticky zanedbatelný. Během několika málo let se však situace dramaticky změnila. Podle analýzy think tanku Ember a dalších energetických statistik se Maďarsko katapultovalo na přední příčky světových žebříčků. V některých letních měsících dokonce podíl sluneční energie na výrobě přesahuje 35 %, což zemi řadí před energetické giganty, jako je Německo.
Recept na solární boom
Za maďarským „solárním zázrakem“ stojí kombinace agresivní státní podpory, příznivých klimatických podmínek a zjednodušené byrokracie. Maďarsko má oproti střední Evropě výhodu v intenzitě slunečního záření – nejvhodnější lokality jsou zde až o 20 % efektivnější než v Česku nebo Německu. Z jednoho instalovaného kilowattu (kWp) lze v Maďarsku získat až 1450 kWh elektřiny ročně.
Klíčovým motorem pro domácnosti byl systém tzv. net-meteringu. Ten fungoval jako bezlimitní virtuální baterie: lidé přes den posílali přebytky do sítě a večer si je odebírali zpět, přičemž na konci roku platili pouze rozdíl. To vedlo k masivní vlně instalací, kdy majitelé domů osazovali panely každou volnou plochu bez ohledu na vlastní aktuální spotřebu. Pro distribuční síť to sice znamenalo obrovskou zátěž, ale pro statistiky růstu šlo o raketové palivo.
Pro firemní sektor stát připravil programy KÁT (fixní výkupní ceny) a později METÁR (systém s garantovanou cenovou hladinou). Na rozdíl od nechvalně známého „českého solárního tunelu“ byly parametry nastaveny realističtěji, což umožnilo vznik velkých solárních parků (utility-scale) bez okamžitého kolapsu veřejných financí.
Nejdražší elektřina v regionu
Zatímco zastánci obnovitelných zdrojů často argumentují metrikou LCOE (vyrovnané náklady na energii), podle které je fotovoltaika nejlevnějším zdrojem, maďarská praxe ukazuje odvrácenou tvář této mince. Maďarsko se dlouhodobě potýká s extrémně vysokými cenami silové elektřiny na burze. V loňském i letošním roce mělo v průměru vyšší ceny už jen chronicky deficitní Itálie.
Hlavním problémem je tzv. kachní křivka. Solární elektrárny sice srážejí ceny elektřiny kolem poledne, a to zejména v jarních a letních měsících, kdy se trh často propadá do nulových nebo dokonce záporných hodnot. Jakmile však slunce zapadne, nastává kritický zlom. Maďarsko nemá dostatečné kapacity zdrojů, které by dokázaly solární výpadek ve večerní špičce nahradit. Ceny na burze pak pravidelně vyskakují k hranicím 200 až 400 eur za megawatthodinu, a to bez ohledu na roční období.
Past závislosti na dovozu
Maďarská energetika se tak dostala do stavu extrémní nerovnováhy. Země je „klasickým pacientem“, který v poledne trpí přebytky, jež nemá kam uložit, a večer je závislý na masivním dovozu. V roční bilanci Maďarsko běžně dováží čtvrtinu až třetinu své spotřeby, nejčastěji ze Slovenska. V některých kritických čtvrthodinách musí dovoz pokrýt více než polovinu aktuálního zatížení sítě.
Tato závislost na importu, kombinovaná s nutností držet v pohotovosti drahé plynové nebo dieselové zdroje pro vykrývání špiček, žene průměrnou cenu nahoru. Navíc se začínají projevovat náklady na stabilitu sítě. Distribuční soustava nebyla na tak náhlý nápor decentralizovaných zdrojů stavěna, což vyžaduje miliardové investice do infrastruktury a redispečinku (nuceného omezování výroby).
Iluze levné energie pro občany
Zajímavým aspektem maďarského modelu je rozdíl mezi tržní cenou a tím, co vidí koncový spotřebitel na složence. Maďarská vláda udržuje ceny pro domácnosti na velmi nízké úrovni prostřednictvím štědrých státních dotací, které zavedla během energetické krize. Pro běžného občana je tak elektřina zdánlivě levná, fakticky ji však stát masivně doplácí ze státního rozpočtu. Tento stav sice tlumí sociální nespokojenost, ale dlouhodobě je fiskálně neudržitelný a maskuje skutečné náklady energetické transformace.
Cesta ven: Baterie a jádro
Maďarská vláda si je limitů současného stavu vědoma. Budoucí stabilitu má zajistit především dostavba jaderné elektrárny Pakš II (dva bloky o výkonu 1200 MW). Projekt, na kterém spolupracuje ruský Rosatom, má však značné zpoždění a reálné spuštění se očekává nejdříve na začátku třicátých let. Do té doby zůstane Maďarsko v hlubokém deficitu základního zatížení.
Druhým pilířem musí být akumulace. Je paradoxem, že Maďarsko, které je evropským centrem pro výrobu baterií pro elektromobily, má zatím velmi malé kapacity stacionárních úložišť. Rozvoj baterií brzdí nejen legislativa, ale i přetížená síť.
Závěr
Maďarský příběh je varovným mementem pro ostatní evropské země. Ukazuje, že samotná instalace rekordního počtu solárních panelů není samospásným řešením. Bez adekvátního rozvoje přenosové soustavy, dostatečných kapacit pro ukládání energie a stabilních základních zdrojů (jádro, plyn) vede jednostranný solární boom k tržním anomáliím a v konečném důsledku k nejdražší elektřině v regionu. Maďarsko sice vyhrálo závod v instalovaném výkonu, ale maraton za energetickou stabilitou a skutečně levnou elektřinou ho teprve čeká.
zdroj: Petr Dušek medium.cz
