Máme ji na stole všichni. Ožužlanou, ořezanou, pohozenou na dně šuplíku. Obyčejná dřevěná tužka je předmět natolik všední, že o jeho existenci vůbec nepřemýšlíme. Její zrod je přitom plný dramatických zvratů. V příběhu o tom, jak se černá hmota dostala doprostřed dřevěného obalu, figuruje ničivá bouře, francouzská vojenská blokáda, stáda anglických ovcí i jeden nesmírně chytrý rodák z českých zemí. Toto je historie nejdokonalejšího psacího nástroje světa.
Když dnes dítě vezme do ruky tužku, často ji anglicky označí slovem lead pencil a v mnoha jazycích se pro ni používá termín odvozený od olova (například německé Bleistift). Jde však o jeden z nejstarších a nejvytrvalejších historických omylů. Uvnitř tužky žádné olovo není a nikdy nebylo. Je tam grafit neboli tuha. Původ tohoto omylu musíme hledat v 16. století na severu Anglie.
Ničivá bouře a ušpinění pastevci
Píše se rok 1564 a údolím Borrowdale v severoanglickém hrabství Cumbria se prohnala obrovská vichřice. Když se místní pastevci vydali sčítat škody, všimli si, že bouře vyvrátila i několik prastarých, mohutných dubů. V kráterech pod jejich kořeny objevili podivnou, neznámou černou hmotu. Byla lesklá, na dotek mastná a zanechávala na rukou výraznou černou stopu.
Pastevci nevěděli, co to je. Jelikož hmota připomínala olovo, začali jí říkat plumbago (černé olovo). Velmi rychle ale přišli na její praktické využití – začali úlomky této černé hmoty značkovat své ovce, aby se jim nestrácely. Anglie právě objevila nejčistší a největší ložisko grafitu na světě.
Grafit z Borrowdale byl tak kvalitní, že se dal řezat na tenké tyčinky. Ty začali hojně využívat umělci a úředníci. Mělo to ale háček. Grafit byl křehký a neuvěřitelně špinil prsty. Lidé si proto grafitové tyčinky zpočátku omotávali provázkem, který postupně odmotávali, nebo je balili do ovčí kůže. Byla to právě snaha udržet si čisté ruce, která odstartovala technologický závod.
Italský vynález a zrození dřevěného obalu
První skutečný krok k tužce, jak ji známe dnes, udělal italský tesařský pár, manželé Simonio a Lyndiana Bernacotti. Těm se nechtělo pracovat se špinavou tuhou, a tak vymysleli geniální zlepšovák. Vzali kousek jalovcového dřeva, vydlabali do něj tenkou dírku a grafitovou tyčinku do ní jednoduše zasunuli. Později se technika zjednodušila: dřevo se rozřízlo na dvě poloviny, do obou se vyfrézovala drážka, vložila se tuha a obě půlky se k sobě slepily. Tento základní princip výroby tužky se mimochodem používá dodnes.
Anglický grafit se stal obrovským hitem a byl tak cenný, že koruna převzala nad doly v Borrowdale kontrolu a dokonce je hlídala ozbrojenou stráží. Kousek kvalitního grafitu měl tehdy obrovskou hodnotu. Monopol Anglie však netrval věčně.
Vojenská blokáda a geniální francouzský recept
Na konci 18. století sužovaly Evropu války. Na revoluční Francii bylo uvaleno ekonomické embargo a Angličané jim odmítli dodávat svůj vysoce kvalitní grafit z Borrowdale. Francouzští inženýři a umělci rázem neměli čím kreslit plány a mapy.
Tehdejší francouzský ministr války proto nařídil důstojníkovi a vynálezci Nicolasi-Jacquesovi Contému, aby okamžitě našel náhradu. Conté měl k dispozici pouze nekvalitní grafitový prach z evropských dolů. V roce 1795 ale přišel na něco revolučního. Smíchal rozdrcený grafit s čištěným jílem a vodou, směs vytvaroval do tenkých tyčinek a vypálil je v peci při vysoké teplotě.
Výsledek byl fantastický. Nejenže tím nahradil anglický grafit, ale navíc zjistil, že změnou poměru jílu a grafitu může regulovat tvrdost tužky. Čím více jílu, tím tvrdší tužka. Čím více grafitu, tím měkčí a černější stopa. Tak se zrodila dnešní stupnice tvrdosti (H, B, HB), kterou používáme při nákupu papírenského zboží dodnes.
Česká stopa jménem Koh-i-noor
Ve stejné době, avšak naprosto nezávisle na Contém, dospěl k podobnému vynálezu ve střední Evropě Josef Hardtmuth – architekt, který působil ve Vídni a později na Moravě. Také on smíchal grafit s jílem. V roce 1789 založil továrnu na výrobu tužek, kterou jeho potomci později přestěhovali do Českých Budějovic.
Vznikla tak slavná firma Koh-i-noor. Právě zdejší inženýři posunuli tužku na další úroveň. V roce 1889 na Světové výstavě v Paříži představila rodina Hardtmuthů tužku „Koh-i-noor 1500“. Zatímco do té doby se tužky prodávaly buď v přírodním dřevě, nebo byly lakované temnými barvami, tato česká tužka byla natřena zářivě žlutou barvou. Žlutá tehdy symbolizovala luxus a kvalitu (byla to barva čínských císařů a odkazovala na špičkový asijský grafit použitý uvnitř). Z legendární „žluté tužky“ se stal takový globální fenomén, že dodnes je naprostá většina běžných tužek na světě právě žlutá.
Nesmíme zapomenout ani na německého výrobce Lothara von Fabera. Ten si v 19. století všiml, že se kulaté tužky neustále kutálejí z tehdejších šikmých školních lavic. Začal je proto vyrábět s šestihranným průřezem – další drobný detail, který přetrval staletí.
Přežije i digitální věk?
Obyčejná dřevěná tužka představuje absolutní triumf designu. Nepotřebuje baterie, nevyteče vám v kapse, píše pod vodou, dokonce i ve stavu beztíže na oběžné dráze (jakkoli je historka o tom, že NASA utratila miliony za vesmírné pero, zatímco Rusové použili tužku, jen městskou legendou – obě vesmírné agentury nakonec z bezpečnostních důvodů přešly na speciální pera, neboť ulomený kousek vodivého grafitu byl ve stavu beztíže pro přístroje příliš nebezpečný).
Předmět, který vznikl díky vyvrácenému dubu, italským tesařům, francouzským vojákům a českým průmyslníkům, je s námi už přes čtyři sta let. A soudě podle toho, s jakou samozřejmostí ho denně bereme do ruky, tu s námi ještě velmi dlouho zůstane.
