Praha – Je to jeden z nejvíce fascinujících politických a osobnostních přerodů v moderních českých dějinách. Na jedné straně stojí řadový vědecký pracovník státem zřízeného institutu v éře hluboké normalizace. Na straně druhé suverénní premiér a otec české ekonomické transformace, jehož jméno se stalo synonymem pro dravý kapitalismus 90. let, v němž rychlost přesunu majetku předběhla zákony. Jak se z analytika Václava Klause stal politik, s nímž se navždy spojil výrok o nerozlišování peněz na čisté a špinavé?
Abychom pochopili tento přerod, musíme se vrátit do poloviny osmdesátých let, do instituce, která dostala neoficiální přezdívku „inkubátor české revoluce“.
Prognostický ústav: Záchranný kruh, který potopil socialismus
V roce 1984 vedení Komunistické strany Československa definitivně pochopilo, že centrálně plánovaná ekonomika ztrácí dech a technologicky i výkonnostně zaostává za Západem. Z podnětu sovětské perestrojky a s tichým souhlasem tehdejšího premiéra Lubomíra Štrougala tak vznikl Prognostický ústav Československé akademie věd (PÚ ČSAV).
Jeho zakladatelem a ředitelem se stal ekonom Valtr Komárek. Úkolem ústavu bylo jediné: vypracovat nezávislou, odbornou a kritickou analýzu stavu československého hospodářství a navrhnout reformy, které by zefektivnily socialismus. Komárek do ústavu stáhl nejbystřejší ekonomické mozky té doby, často lidi, kteří měli do té doby kvůli svým názorům problémy s kariérním postupem. Mezi nimi byli budoucí klíčoví hráči polistopadové politiky – Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Miloš Zeman a v roce 1987 se k nim připojil i Václav Klaus.
Pro Klause, který byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen z Ekonomického ústavu ČSAV a léta pracoval na spíše úřednické pozici ve Státní bance československé, to byl návrat k velké makroekonomii. Prognostický ústav fungoval jako jakási oáza. Pracovníci zde měli přístup k západní literatuře. Klaus zde místo vylepšování marxismu-leninismu hltal a šířil myšlenky západních neoliberálních ekonomů, jako byli Milton Friedman nebo Friedrich Hayek. Připravoval se na chvíli, kdy se systém zhroutí.
Když v listopadu 1989 režim padl, pracovníci ústavu plynule přešli z kanceláří rovnou do ministerských křesel. Klaus se stal ministrem financí. Z teoretika se stal architekt nové reality.
Zrození českého kapitalismu
Klausovým cílem bylo přetransformovat státní ekonomiku na tržní v co nejkratším čase. Odmítal postupné kroky nebo hledání „třetích cest“, které prosazoval jeho bývalý šéf Valtr Komárek. Klaus ordinoval takzvanou šokovou terapii – rychlou liberalizaci cen, uvolnění zahraničního obchodu a především masivní privatizaci tisíců státních podniků.
V tomto bodě nastává zlomový moment Klausovy kariéry. Majetek v hodnotě stovek miliard korun měl přejít do soukromých rukou. Klaus zvolil cestu kupónové privatizace pro občany a přímých prodejů pro podnikatele. Jenže v Československu na počátku 90. let neexistoval domácí kapitál. Nebyli tu miliardáři. A právě zde se zrodil pragmatismus, který navždy poznamenal Klausův odkaz.
Aby se český průmysl dostal do českých rukou, státní banky začaly masivně půjčovat nově vznikajícím podnikatelům s nulovou historií. Legislativní rámec – zákony proti praní špinavých peněz, regulace kapitálových trhů či ochrana menšinových akcionářů – buď neexistoval, nebo těžce zaostával za realitou.
„Neznám špinavé peníze“: Mýtus a realita
Klaus byl před tímto nebezpečím varován. Ekonomové i právníci upozorňovali, že bez pevných pravidel dojde k rozkrádání a že se k majetku dostanou lidé s kapitálem pocházejícím z veksláctví nebo komunistického stínového trhu. Klaus to však tehdy odmítal brát v potaz. Tvrdil, že trh si s tím poradí a že čekání na dokonalé zákony by reformu zastavilo.
Během jedné z mnoha debat o původu peněz proudících do privatizace se zrodil jeden z nejslavnějších symbolů této doby: teze o špinavých penězích. Veřejností i médii začal rezonovat výrok, že Klaus „nezná špinavé peníze“ nebo že „nerozlišuje peníze na čisté a špinavé“.
Samotný Václav Klaus později opakovaně a podrážděně popíral, že by tuto větu přesně v tomto znění někdy pronesl, a označoval ji za novinářskou zkratku a mýtus. Historické záznamy mu v doslovném znění dávají částečně za pravdu, avšak jeho reálné postoje tento všeobecný názor naprosto potvrzovaly. Podstata jeho uvažování se totiž naplno projevila v jiných, dobře zdokumentovaných výrocích.
V rozhovorech na počátku 90. let Klaus zdůrazňoval, že peníze jsou z makroekonomického hlediska neutrální. „Znal jsem pojem čisté a špinavé košile. Teprve teď jsem se dozvěděl o čistých a špinavých penězích,“ nechal se slyšet k nově vznikajícím obavám. Ještě definovatelnější byl jeho odpor vůči právní regulaci trhu, který shrnul do slavného varování před „diktaturou právníků“ a konstatováním, že ekonomická transformace musí být o krok napřed před právem, jinak by se zablokovala. Právě z tohoto přístupu novináři a jeho kritici (například tehdejší prezident Václav Havel) vyvodili onen narativ, že Klausovi nezáleží na tom, odkud kapitál pochází, hlavně že privatizace běží.
Odkaz divokých let
Výsledek tohoto přístupu byl dvousečný. Na jedné straně se Klausovi skutečně podařilo v rekordním čase přeměnit zemi na tržní ekonomiku bez masivní nezaměstnanosti, která doprovázela transformace v jiných postkomunistických zemích.
Na straně druhé otevřel dveře fenoménu, který obohatil světový slovník o český termín „tunelování“. Desítky firem byly vysáty svými novými majiteli, kteří úvěry nikdy nesplatili. Nedostatek regulace vedl ke krachům bank a k ekonomické krizi na konci 90. let, která Klause nakonec stála premiérské křeslo.
Přerod Václava Klause z analytika nad teoretickými knihami v muže, který bagatelizoval původ kapitálu, nebyl důsledkem zlého úmyslu. Byla to absolutní, téměř fanatická víra v trh. Zatímco v Prognostickém ústavu mohl modelovat dokonalou kapitalistickou společnost na papíře, ve vládní praxi narazil na lidskou chamtivost. Jeho přesvědčení, že neviditelná ruka trhu nakonec sama vše narovná a přemění „špinavé“ peníze ve fungující firmy, se stalo jeho největším triumfem i nejtragičtějším omylem.
