NEW YORK / LONDÝN – Když dnes jdete do kina, s největší pravděpodobností hrají film, jehož hrdinové nosí pláštěnky, masky nebo disponují nadlidskou silou. Komiksové adaptace studií Marvel a DC generují miliardy dolarů a definují současnou popkulturu. Přitom ještě v polovině minulého století se komiksové sešity veřejně pálily na hranicích a psychologové je označovali za hlavní příčinu kriminality mládeže. Cesta komiksu od levného novinového proužku pro chudé imigranty až na vrchol hollywoodského potravního řetězce je jedním z nejzajímavějších příběhů moderní zábavy.
Ačkoliv je komiks vnímán jako typicky americký vynález 20. století, touha vyprávět příběhy pomocí sekvence obrázků je stará jako lidstvo samo. Od jeskynních maleb přes staroegyptské hieroglyfy, Trajánův sloup v Římě až po slavnou tapiserii z Bayeux z 11. století, která jako obří „komiks“ bez bublin popisuje dobytí Anglie Normany.
Za skutečného „pradědečka“ moderního komiksu je však považován švýcarský učitel a spisovatel Rodolphe Töpffer. Ve 30. letech 19. století začal kreslit satirické obrázkové příběhy, kde text přímo podkresloval děj na obrázku. Dokonce i slavný básník Goethe tehdy Töpfferovo dílo obdivoval. Skutečný průmysl se však zrodil až za oceánem, v uličkách New Yorku.
Žluté dítě a zrod bublin
Na konci 19. století zažívaly Spojené státy obrovský příliv imigrantů z Evropy. Většina z nich neuměla dobře anglicky, ale chtěla číst noviny. Mediální magnáti Joseph Pulitzer a William Randolph Hearst sváděli nelítostnou válku o čtenáře. Zbraní v této válce se staly obrázky.
V roce 1895 otiskl Pulitzerův list New York World kresbu Richarda F. Outcaulta, na které se objevil Mickey Dugan – holohlavý, ušatý kluk z chudinské čtvrti, který nosil příliš velkou žlutou noční košili. Dostal přezdívku Yellow Kid (Žluté dítě).
Postavička se stala okamžitým fenoménem. Lidé si noviny kupovali jen kvůli ní. Yellow Kid přinesl dvě zásadní inovace. Zaprvé, texty (často psané slangem ulice) se objevovaly přímo na jeho žluté košili a později Outcault jako jeden z prvních začal používat promlouvací „bubliny“ vycházející z úst postav. Zadruhé, komiks byl tak populární, že Hearst přetáhl Outcaulta do svých novin obrovským platem. Pulitzer si obratem najal jiného kreslíře, aby v sérii pokračoval. Boj obou magnátů o Žluté dítě dal dokonce vzniknout termínu „žlutá žurnalistika“, který dodnes označuje senzacechtivý bulvár.
Novinové „stripy“ (krátké komiksové proužky) jako Pepek námořník nebo Kačer Donald se staly nedílnou součástí nedělních novin. Protože měly čtenáře primárně rozesmát, začalo se jim říkat „comics“ (z anglického comic – komický, legrační).
Věk hrdinů: Když Superman zvedl auto
Vydávat krátké stripy v novinách bylo fajn, ale co s nimi, když noviny zestárnou? V roce 1933 přišel obchodník Maxwell Gaines s nápadem: sebral staré nedělní stripy, vytiskl je na levný novinový papír formátu malého sešitu a začal je prodávat za deset centů na novinových stáncích. Zrodil se formát comic book (komiksový sešit).
Dlouho to fungovalo jen jako recyklace starého materiálu. Brzy ale došel, a vydavatelé začali shánět původní tvorbu. A tehdy přišel rok 1938. Dva židovští mladíci z Clevelandu, kreslíř Joe Shuster a scenárista Jerry Siegel, marně obcházeli vydavatelství se svým nápadem na mimozemšťana s nadlidskou silou. Nakonec jejich příběh koupila společnost National Allied Publications (dnešní DC Comics) za pouhých 130 dolarů.
Když v červnu 1938 vyšel sešit Action Comics #1, na jehož obálce muž v modrých přiléhavých kalhotách s červeným „S“ na hrudi zvedá nad hlavu zelené auto, svět se změnil. Superman odstartoval takzvaný Zlatý věk komiksu.
Proč superhrdinové tak zabrali? Amerika se vzpamatovávala z Velké hospodářské krize a na obzoru byla druhá světová válka. Lidé, zejména děti a vojáci, potřebovali jednoduchý únik z reality. Potřebovali hrdiny, kteří zločincům bez okolků rozbijí ciferník. Během pár let se zrodil Batman, Wonder Woman, a když v březnu 1941, devět měsíců před útokem na Pearl Harbor, vyšel komiks, na jehož obálce Captain America dává pěstí přímo do tváře Adolfu Hitlerovi, prodeje sešitů se počítaly v milionech kusů měsíčně.
Padesátá léta: Temná doba cenzury
Po skončení války se vkus čtenářů změnil. Hitler byl poražen, superhrdinové začali nudit. Zlatým dolem se staly hororové, kriminální a sci-fi komiksy (králem bylo vydavatelství EC Comics), které se neštítily explicitního násilí, zombíků a rozkládajících se mrtvol.
V roce 1954 však do hry vstoupil psychiatr Fredric Wertham se svou knihou Seduction of the Innocent (Svádění nevinných). V ní označil komiksy za hlavní příčinu dětské kriminality a homosexuality (Batmana a Robina označil za gaye, Wonder Woman za lesbu odmítající mužskou autoritu).
V Americe, zmítané tehdy mccarthismem a paranoiou, vypukla morální panika. Pořádala se veřejná pálení komiksových sešitů, proběhla slyšení v americkém Senátu. Vydavatelé, ve snaze vyhnout se státní cenzuře, založili Comics Code Authority – úřad pro samocenzuru. Pravidla byla drakonická: zločinec nesměl vyhrát, nesměla téct krev, slova jako „horor“ či „zombie“ byla zakázána. Komiksový průmysl se přes noc stal sterilním čtivem pro batolata a málem zkrachoval.
Marvelovská revoluce: Hrdinové s chybami
Záchrana přišla na počátku 60. let. Konkurenční DC Comics sice úspěšně oživilo své ikony (zrodila se Liga spravedlnosti), ale skutečnou revoluci přineslo malé vydavatelství Marvel.
Scenárista Stan Lee spolu s geniálními kreslíři Jackem Kirbym a Stevem Ditkem pochopili, že dokonalí a bezchybní bohové (jako Superman) už lidi tolik nezajímají. Vytvořili takzvaný Stříbrný věk komiksu. V roce 1961 přišla Fantastická čtyřka – rodina, která se neustále hádala. Následovali X-Men – mutanti nenávidění společností, Hulk – vědec bojující se zničujícím hněvem, a především Spider-Man – chudý teenager Peter Parker, který má sice supersílu, ale nedokáže zaplatit nájem a nemá štěstí u holek.
Marvel ukázal hrdiny s reálnými lidskými problémy. Čtenáři se s nimi dokázali ztotožnit. Komiks dospěl.
Odkaz na plátnech kin
Od 80. let se komiks definitivně vymanil z nálepky „čtivo pro děti“. Zásluhu na tom měla díla jako Strážci (Watchmen) od Alana Moora nebo temný Návrat temného rytíře od Franka Millera. Když v roce 1992 získal Art Spiegelman Pulitzerovu cenu za grafický román Maus, ve kterém vyprávěl příběh holocaustu pomocí myší a koček, komiks byl konečně uznán jako plnohodnotné literární a umělecké dílo.
Dnes se historie uzavírá. Ty samé postavy, které byly ve 30. letech tištěny na nejlacinějším papíře ve snaze vyždímat deset centů z dětí ulice, dnes představují nejcennější duševní vlastnictví planety. Ať už je čtete v luxusních vázaných knihách, nebo je sledujete na stříbrném plátně, komiksoví hrdinové se stali novodobou mytologií – novými bohy z Olympu, kteří nám pomáhají chápat dobro a zlo v našem vlastním, často velmi komplikovaném světě.
