Hlasování o nedůvěře vládě skončilo ve čtvrtek 1. října neúspěchem opozice. Pro svržení kabinetu Andreje Babiše zvedlo ruku 83 poslanců, k vyslovení nedůvěry jich Ústava vyžaduje nejméně 101. Opozici tak chybělo osmnáct hlasů. Proti se postavilo 94 zákonodárců koalice a debata zabrala tři jednací dny, dohromady zhruba 27,5 hodiny čistého času.
Proč je potřeba právě 101 hlasů
Hranice vyplývá z článku 72 Ústavy. Ten v prvním odstavci říká, že Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru, a ve druhém k tomu stanoví dvě podmínky. Návrh musí být podán písemně nejméně padesáti poslanci a k jeho přijetí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců. Rozhodující je slovo „všech“: nepočítají se jen přítomní, ale celá dvousetčlenná komora. Každý omluvený poslanec tak výsledek posouvá ve prospěch vlády. Ve čtvrtek bylo omluveno devět poslanců opozice a čtrnáct z vládního tábora.
Opoziční ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09 mají dohromady 92 mandátů, takže ani při stoprocentní účasti by na potřebnou většinu nedosáhly. Na tuto aritmetiku upozorňoval už text o schůzi svolané na 92 podpisů opozice, kterou poslanci zahájili v úterý 29. září.
Co by znamenal pád vlády
Kdyby nedůvěra prošla, nastoupil by postup podle článku 73 Ústavy: vláda, které Sněmovna vyslovila nedůvěru, podá demisi a prezident republiky ji přijme. Kabinet by tím ale neskončil ze dne na den. Podle článku 62 Ústavy prezident vládu, jejíž demisi přijal, pověřuje vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování vlády nové. Ministři zůstávají ve funkcích v omezeném režimu: běžnou agendu vedou dál, u rozhodnutí zavazujících jejich nástupce se ale drží zpátky. Předsedu nové vlády jmenuje prezident a na jeho návrh pak i ostatní členy.
Nejviditelnější dopad by měl pád kabinetu na státní finance. Rozpočet na rok 2027 se schodkem 386 miliard korun by zůstal neschválený a stát by od ledna hospodařil v provizoriu. Vláda v demisi by zároveň jen obtížně prosazovala sporné kroky, jako je zvýšení spotřební a dalších daní nebo zmrazení platů politiků na pět let, o němž Sněmovna rozhodla zatím jen v prvním kole.
Kdy může opozice zkusit hlasování znovu
Žádnou čekací lhůtu český právní řád nestanoví. Ústava ani zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny neomezují, jak brzy po neúspěšném pokusu lze podat nový návrh. Stačí znovu sehnat padesát podpisů a schůzi svolat. Šestiměsíční odstup mezi hlasováními navrhla vláda v roce 2012 jako součást novely Ústavy, s výjimkou pro návrh podepsaný nejméně osmdesáti poslanci; přijata ale nikdy nebyla. V praxi tedy opozici limituje jen program Sněmovny a konec volebního období.
Statistika napovídá, jakou šanci takové návrhy mívají. Od vzniku samostatné České republiky se o vyslovení nedůvěry hlasovalo dvaadvacetkrát a uspěl jediný návrh, v roce 2009 proti vládě Mirka Topolánka. Současný kabinet čelil pokusu už letos v únoru, kdy schůzi vyvolal spor Motoristů s prezidentem Petrem Pavlem o jmenování ministra; i tehdy vláda obstála. Nedůvěra přitom nemusí mířit na celý kabinet: slovenský parlament koncem září odvolal ministra Tomáše Tarabu o jediný hlas nad potřebnou hranicí.
Tři dny jednání a dvouhodinový projev premiéra
Opozice jako důvody uvedla výši schodku navrženého rozpočtu, podle ní nevyřešený střet zájmů premiéra, útoky vlády na instituce a zacházení s národní bezpečností. Předseda ODS Martin Kupka po hlasování řekl, že „bylo důležité vládu konfrontovat s tím, jak neplní“ své sliby. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) naopak uvedla, že základním zájmem opozice bylo, „aby získali mediální prostor“. Zdeněk Hřib (Piráti) prohlásil, že koalice svou většinu využila „k tomu, aby sama sobě znovu vyslovila důvěru“.
První den patřil převážně koalici: premiér Babiš vystoupil s téměř dvouhodinovým projevem a opoziční řečníci se ke slovu dostali až ve středu. Pro vládu ANO, SPD a Motoristů jde o druhý odvrácený pokus o svržení v tomto volebním období.
