Žijeme ve věku betonu. Po vodě jde o druhou nejvíce spotřebovávanou substanci na naší planetě. Na každého člověka na Zemi připadají ročně zhruba tři tuny nově vyprodukovaného betonu. Tento gigantický průmysl, v němž se točí biliony dolarů, má obrovskou moc, která sahá od hlubinných pískoven a cementáren až do nejvyšších pater světové i domácí politiky. Betonářské firmy po celém světě systematicky a vytrvale zasahují do politického rozhodování s jediným cílem: zajistit, aby se co nejvíce stavělo.
Podrobně se zaměříme na to, jak funguje globální stavební lobby, zda je neustálá výstavba z dlouhodobého hlediska udržitelná, a proč je naším prvním instinktem staré budovy zbourat, místo abychom je s rozmyslem opravili. Následně se přesuneme do České republiky, která je smutným evropským unikátem: zemí s jedněmi z nejdražších dálnic a veřejných staveb na světě, kde je stavebnictví historicky prorostlé kartelovými dohodami a dokázanou korupcí.
Globální nadvláda betonu a lobbing, který nezná hranic
Abychom pochopili sílu betonářské a stavební lobby, musíme se podívat na samotný ekonomický model moderních států. Hrubý domácí produkt (HDP) je do značné míry závislý na růstu a výstavba infrastruktury je jedním z nejrychlejších způsobů, jak tento růst uměle stimulovat. Politici po celém světě milují slavnostní přestřihávání pásek. Nová dálnice, nová nemocnice, nový mrakodrap – to vše je hmatatelným důkazem „pokroku“, kterým se lze chlubit v předvolebních kampaních.
Stavební giganti si tuto politickou slabost velmi dobře uvědomují. Organizace sdružující výrobce cementu a nadnárodní stavební korporace (v USA například Portland Cement Association, v Evropě CEMBUREAU) patří k nejvlivnějším lobbistickým skupinám. Skrze štědré sponzorské dary politickým stranám, financování think-tanků a neustálý tlak na legislativu se starají o to, aby státy do infrastruktury pumpovaly další a další peníze z kapes daňových poplatníků.
Otázka, kterou si však musíme položit, zní: Je tento přístup vhodný a trvale udržitelný?
Odpověď zní rezolutně ne. Z hlediska ekologie je betonování planety tikající bombou. Samotná výroba cementu, který je pojivem betonu, je zodpovědná za zhruba 8 % globálních emisí oxidu uhličitého (CO2). Pokud by byl cementářský průmysl státem, byl by třetím největším znečišťovatelem na světě hned po Číně a USA. K výrobě betonu je navíc zapotřebí enormní množství písku. Těžba písku z říčních koryt a oceánů vede k destrukci ekosystémů, ztrátě biodiverzity a erozi pobřeží. Z environmentálního i ekonomického hlediska je tedy model nekonečné výstavby na zelené louce naprosto neudržitelný. Přesto se v něm pokračuje, protože generuje obrovské zisky úzké skupině firem.
Kult demolice
Tlak stavební lobby nevede pouze k zástavbě volné krajiny, ale také k naprosto absurdnímu nakládání s již existujícími stavbami. Dnešním architektonickým a developerským dogmatem je takzvaná „tabula rasa“ – čistý stůl. Když investor koupí pozemek se starší, třeba jen třicet let starou budovou, prvním krokem bývá zpravidla povolání demoličních čet. Těžké stroje budovu srovnají se zemí, suť se odveze na skládku (čímž se spálí tisíce litrů nafty) a do hluboké stavební jámy se začnou lít stovky tun nového betonu pro základy budovy nové.
Z jakého důvodu se to děje? Stavební firmy zkrátka na demolici a následné masivní hrubé stavbě vydělají mnohem více peněz, než by vydělaly na citlivé rekonstrukci. Systém je nastaven tak, že bourat a stavět z nuly je mnohdy legislativně a byrokraticky jednodušší než složitě analyzovat statiku staré budovy a přizpůsobovat ji novým normám.
Pokud bychom se však zastavili a stavěli s mnohem větším rozmyslem, finanční i ekologické úspory by byly astronomické. V moderní udržitelné architektuře se stále častěji skloňuje pojem „zabudovaný uhlík“ (embodied carbon) a „zabudovaná energie“. To je energie, která už byla jednou vynaložena na těžbu, převoz a složení materiálů (betonu, oceli, cihel) ve stávající stavbě. Jakmile budovu zbouráme, tato investovaná energie je navždy ztracena a my vytváříme obrovskou uhlíkovou a finanční sekeru novou stavbou.
Odborné studie ukazují, že pokud by se místo demolice a novostavby přistoupilo k takzvanému adaptivnímu znovuvyužití a retrofittingu – tedy k zachování nosné kostry budovy, modernizaci její obálky a vnitřních systémů – dalo by se ušetřit 30 až 50 % celkových materiálových nákladů. Finanční úspora pro investora, ať už soukromého či státního, by při správném managementu mohla dosahovat minimálně 20 až 30 %, nehledě na výrazné zkrácení doby výstavby. Nemluvě o tom, že by se ušetřily miliony tun stavební suti a emise z těžké techniky.
Proč to tedy neděláme častěji? Protože obří stavební korporace, které lobbují u politiků za veřejné zakázky, nemají zájem na šetrném a úsporném zacházení se zdroji. Jejich obchodní model vyžaduje spotřebu objemů. Větší objem betonu a oceli znamená větší fakturaci.
Česká republika – ráj předraženého betonu
Všechny tyto globální neduhy – moc lobby, preference gigantických staveb před údržbou a masivní plýtvání – dopadají na Českou republiku s mimořádnou tvrdostí. Česko je dlouhodobě známé jako země s jedněmi z nejdražších a zároveň nejpomaleji stavěných dálnic a veřejných projektů ve vyspělém světě.
Podle mezinárodních srovnání patří kvalita české silniční sítě k těm velmi špatným. Ve zprávách organizací jako Světové ekonomické fórum se Česko pravidelně umisťuje v druhé polovině žebříčku, často až za státy třetího světa, jako je Burundi či Tanzanie, přičemž kdysi vysmívané Polsko nás v kvalitě dálnic dávno předběhlo[1]. A co je nejhorší – za tuto nekvalitu platíme astronomické sumy.
Historické studie společnosti Mott MacDonald pro Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI) ukázaly, že zatímco v Německu či Velké Británii stál kilometr dvouproudové dálnice v běžném terénu v přepočtu kolem 280 milionů korun a ve Španělsku dokonce pouhých 84 milionů, v Česku to bylo v průměru 350 milionů korun[2]. Dnes, vlivem inflace a zdražení materiálů, tyto částky šplhají k hodnotám vysoko přesahujícím půl miliardy až miliardu korun za kilometr u složitějších úseků.
Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) a stavební firmy tento fakt dlouhodobě omlouvají argumenty, že český terén je členitější, máme více mimoúrovňových křižovatek, hustší osídlení a nesmírně přísné ekologické normy (musíme stavět drahé ekodukty pro migraci zvěře a kilometry protihlukových stěn)[2][3].
Jenže tyto argumenty mají vážné trhliny. Již v minulosti provedly český Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) a jeho německý protějšek Bundesrechnungshof společnou kontrolu výstavby dálnice D8 / A17 spojující Prahu a Drážďany. Výsledek byl tristní. Analýza prokázala, že srovnatelné betonové mosty byly na české straně dálnice výrazně dražší než na straně německé, a to i přesto, že náklady na pracovní sílu jsou v ČR podstatně nižší[4]. Kontroloři konstatovali, že za prodražením stály chyby v zadávání zakázek a netransparentní prodlužování soutěží[4].
Skutečným důvodem, proč platí stát a města tak nehorázné ceny za betonové projekty, totiž nejsou ekodukty ani kopce. Tím hlavním důvodem je systematické omezování hospodářské soutěže, stavební kartely a do morku kostí prorostlá korupce.
Stavební kartely a umění „bid-riggingu“
Jak přesně v Česku funguje vysávání veřejných rozpočtů stavebními firmami? Zásadním nástrojem je takzvaný bid-rigging, neboli manipulace s veřejnými zakázkami skrze kartelové dohody.
Představte si, že kraj vypíše zakázku na rekonstrukci nemocnice nebo stavbu nového dálničního obchvatu v hodnotě jedné miliardy korun. Místo toho, aby mezi sebou největší stavební firmy tvrdě soutěžily a srazily cenu třeba na 800 milionů, sejdou se zástupci těchto firem tajně v hotelovém salonku či luxusní restauraci. Tam se dohodnou, že tentokrát zakázku vyhraje firma A. Aby soutěž vypadala legitimně, firmy B, C a D podají do tendru takzvané „krycí nabídky“ – tedy nabídky schválně nadhodnocené nebo obsahující formální chyby, které zaručí jejich vyřazení. Firma A tak vyhraje zakázku za 990 milionů korun (těsně pod limitem zadavatele). U další zakázky si role prohodí a vyhraje zase firma B. Stát tak přichází o stovky milionů korun na jediné stavbě, které končí jako čistý nadzisk v kapsách manažerů a akcionářů.
Tento mechanismus není pouhou konspirační teorií, ale doloženým faktem, který opakovaně trestal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Příkladem je takzvaný „malý stavební kartel“, který úřad odhalil kolem zakázek v Jihočeském kraji a na Vysočině[5]. Celkem 12 společností bylo usvědčeno z toho, že mezi lety 2007 až 2013 koordinovaly své nabídky do výběrových řízení[6]. Důkazy byly neprůstřelné: kontroloři při přepadových raziích objevili e-maily, ve kterých si firmy přímo posílaly krycí rozpočty, a v počítačích jedné firmy se našly uložené nabídky konkurentů s daty vytvoření ještě před samotným podáním do tendru[7].
ÚOHS v tomto případu rozdal v roce 2016 pokuty za 278 milionů korun, přičemž sankce dopadly na giganty českého stavebnictví, jako jsou Hochtief, OHL ŽS, Strabag či Colas[5]. Rakouská firma Swietelsky dokonce využila procedury narovnání, ke kartelu se plně přiznala a výměnou za spolupráci s úřadem získala snížení pokuty o 20 % (na necelých 45 milionů korun)[5][6].
Ještě gigantičtější rozměry měl takzvaný „velký stavební kartel“, kde ÚOHS původně udělil historicky nejvyšší pravomocnou pokutu ve výši 1,66 miliardy korun společnostem jako Skanska, Strabag a Eurovia[5]. Přestože tuto konkrétní sankci a některá další rozhodnutí později krajské soudy zrušily kvůli procesním pochybením ÚOHS při zajišťování důkazů u místních šetření[7][8], stín podezření nezmizel. Systém krycích nabídek a tržních dělení je v českém prostředí natolik zažitý, že rozkrytí jednoho případu je často jen příslovečnou špičkou ledovce.
Důkazy černé na bílém
Pokud by kartely nestačily k zajištění předražených zakázek, přichází na řadu stará dobrá korupce – přímé podplácení politiků a úředníků, kteří o zakázkách rozhodují. Česká historie je plná podezření (jako byla kauza Tender Group Radovana Sitaře na počátku tisíciletí, která po letech u soudu ztroskotala na nedostatku důkazů o samotném předání peněz[9][10]). Nicméně v posledním desetiletí už soudy daly pravomocné, nepodmíněné tresty pro ty největší hráče, které jasně dokazují prohnilost systému.
Nejvýmluvnějším a nejlépe zdokumentovaným případem v moderní historii ČR je druhá větev korupční kauzy bývalého středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha. Zatímco v první větvi (proslavené krabicí od vína se sedmi miliony korun) šlo primárně o menší stavební úpravy a nákupy pro nemocnice, ve druhé větvi narazila policie a soudy na samotného hegemona českého stavebnictví – společnost Metrostav.
Zástupci této největší české stavební firmy s miliardovými obraty ze státních zakázek neváhali uplácet nejvyšší politické představitele kraje. Pravomocný rozsudek odvolacího Vrchního soudu v Praze z června 2022 vynesl tresty, které otřásly trhem. Bylo dokázáno, že tehdejší generální ředitel Metrostavu Pavel Pilát a obchodní ředitel Jiří Anděl organizovali manipulace se zakázkami na rekonstrukce nemocničních pavilonů v Kolíně a na Kladně[11]. Slíbili a poskytli úplatky v řádech desítek milionů korun (soud doložil slib úplatku 10 milionů na nemocnici v Kolíně a přes 22 milionů za zakázku v Kladně)[11].
Vyšetřovatelé zajistili naprosto klíčové důkazy: mimo jiné ručně psané poznámky a tajné sešity, které přesně odpovídaly plánovaným úplatkům a kalkulacím nadhodnocených zakázek[12]. Státní zástupce popsal činnost odsouzených jako sofistikovanou, dlouhodobou a vedenou ve formě organizované skupiny[13].
Jaký byl trest? Davidu Rathovi soud prodloužil už tak vysoký trest o další rok na celkových 8 let vězení a přidal peněžitý trest 13 milionů korun[14][15]. Tvrdě potrestáni byli i manželé Kateřina a Petr Kottovi, hlavní organizátoři systému úplatků[14]. Zásadní však byl trest pro samotnou korporaci. Metrostav, jako právnická osoba, byl odsouzen k zákazu účasti ve veřejných zakázkách na tři roky a peněžitému trestu 10 milionů korun[11]. Soud navíc potrestal i dceřinou společnost Metrostav Infrastructure, aby zabránil tomu, že by se mateřská firma trestu vyhýbala přes své odnože či působení jako subdodavatel[15]. Metrostav, firma budující pražské metro či hlavní dálniční tahy, tak de facto ztratila přístup k penězovodům, které tvořily páteř jejího byznysu.
Případ Metrostavu v kauze Rath však není jediný. Stejná firma figuruje i v korupční kauze v Libereckém kraji, kde čelí obžalobě tamní hejtman Martin Půta (Starostové pro Liberecký kraj). V hlavní části této kauzy, týkající se rekonstrukce kostela sv. Máří Magdalény z evropských peněz, sice soud nedokázal přímo předání úplatku hejtmanovi ve výši 800 tisíc korun od pracovníků Metrostavu, přesto uznal Půtu částečně vinným (v nepravomocném rozsudku dostal podmíněný trest za to, že upřednostnil osobní vztahy s lidmi z Metrostavu a pomohl změnit financování dotace)[16]. Liberecký soud zároveň uznal vinnými i stavební firmy, přičemž samotný Metrostav se dokonce prostřednictvím svých právníků snažil se státním zástupcem uzavřít dohodu o vině a trestu a zaplatit obří pokutu desítek milionů korun, kterou však soud v Liberci následně neschválil[17]. To samo o sobě ukazuje, že ani po odsouzení v kauze Rath nejsou korupční a klientelistické praktiky na regionální úrovni vykořeněny.
V menším měřítku můžeme zmínit i praktiky menších rodinných firem, jako byla stavební firma Fillon otce a syna Ulmanových. Ti lákali zákazníky na levné dřevostavby, vybírali statisícové a milionové zálohy, ale stavby nikdy nedokončili. Případ skončil u soudu, kde syn vypovídal proti otci, což vedlo k pravomocnému šestiletému trestu pro majitele firmy za podvod[18]. Přestože tento případ představuje spíše kriminální podvod vůči koncovým občanům než sofistikovaný politický lobbing, ukazuje na celkově nízkou úroveň etiky, která někdy v tomto sektoru panuje. K podobným podvodům došlo například i nedávno na Liberecku, kde se muž vydával za zástupce stavebních firem a vylákal ze zájemců o rekonstrukce přes pět milionů korun na zálohách[19].
Skryté faktury a platby za nic
Způsob, jakým se úplatky ve velkém stavebnictví legalizují, je přitom desítky let starý a vyzkoušený. Aby stavební firma mohla vyvést z účetnictví miliony korun pro politiky, nemůže jim je poslat převodem s poznámkou „úplatek“. Peníze se vyvádějí skrze spleť subdodavatelů a fiktivních faktur.
Klasickou ukázkou byla zmiňovaná stará kauza firmy Tender Group. Stavební firmy (tehdy šlo o podezření na giganty jako Syner či Geosan) měly za přidělené zakázky od měst odvádět „všimné“[9]. Jak to prováděly? Fakturovaly neexistující stavební, poradenské nebo projekční práce přes nastrčenou firmu s bílým koněm, zvanou M. W. Stav, která nedisponovala žádnými zaměstnanci ani technikou[9][10]. Peníze pak putovaly do zahraničí, kde se vybíraly v hotovosti. Přestože v tomto konkrétním starém případě nakonec soudy kvůli chybějícímu absolutnímu důkazu všechny osvobodily[10][20], samotná existence účelových plateb za nikdy neprovedené práce byla popsána velmi jasně.
Stejné metody, tedy proplácení víceprací, které se nikdy nestaly, nebo nákup materiálů, které nebyly na stavbě reálně použity, vysávají veřejné rozpočty dodnes. Běžnou praxí například je, že si stavební firma ve státní zakázce vykáže použití prémiového, drahého materiálu (např. dražší izolační vaty), ale reálně do stavby zabuduje mnohem levnější alternativu (např. obyčejný polystyren), přičemž spřátelený stavební dozor nad tím zavře oči. Rozdíl v ceně, který platí stát či město, se následně stává zdrojem pro černý fond firmy. Podobné nesrovnalosti, byť v menším měřítku bez trestněprávní dohry, prověřovala policie nedávno například při rekonstrukci městského domu v Příbrami[21].
Lze vystoupit z bludného kruhu betonu a úplatků?
Stavět bezmyšlenkovitě, masivně a pokud možno co nejdráž je cílem každého oligopoly řízeného trhu. Globální stavební lobby nás přesvědčila, že jedinou cestou k moderní prosperitě je bourat a stavět. Na národní úrovni, v prostředí České republiky, se tento globální trend navíc protnul s postkomunistickou mentalitou, byrokratickým molochem a hluboce zakořeněnou klientelistickou sítí politiků a stavebních baronů.
Výsledkem je, že jsme zemí, která nedokáže efektivně a levně postavit kilometr rovné dálnice. Občané ze svých daní financují obrovské nepřiměřené zisky stavebních kartelů a skrytých korupčních kanálů, jejichž realitu obnažily případy Davida Ratha či stamilionové pokuty antimonopolního úřadu.
Pokud chceme tento systém změnit a chránit tak nejen veřejné rozpočty, ale i životní prostředí, musíme změnit základní paradigma. Úřady a investoři musí opustit kult demolice a zaměřit se na chytrou rekonstrukci, adaptaci a znovuvyužití stávajících budov a struktur. Udržitelnost není o tom, že budeme lít další a další miliony tun betonu pod nálepkou „zelené infrastruktury“, ale o tom, že s rozmyslem postavíme jen to, co skutečně potřebujeme.
Zároveň stát nesmí být bezzubý vůči kartelům. Tresty zákazu činnosti pro giganty typu Metrostavu byly průlomové a ukázaly, že spravedlnost nemusí být nutně slepá před velkými hráči. Pouze tehdy, pokud bude riziko z odhalení kartelů a korupce převyšovat očekávaný zisk, a pokud se stát naučí kvalitně, tvrdě a transparentně spravovat své veřejné zakázky, se můžeme vymanit z betonového impéria, které z nás dlouhá desetiletí vysává peníze.
