Pondělní speciál – Zatímco na Balkáně se na počátku devadesátých let rozpadala Jugoslávie v krvavé občanské válce, ve střední Evropě probíhal jiný rozvod. Tichý, rychlý, pragmatický a bez jediného výstřelu. Konec Československa dodnes vzbuzuje ve světě obdiv jako ukázka politické kultivovanosti, doma však zanechal pocit hořkosti, zejména kvůli tomu, že o něm nikdy nerozhodli občané v referendu. Jak a proč vlastně společný stát Čechů a Slováků musel po 74 letech zaniknout?
Abychom pochopili, proč se cesty dvou blízkých národů rozešly, musíme se vrátit k ekonomické realitě počátku 90. let. Náš předchozí díl ukázal, že přechod na tržní ekonomiku představoval bolestivý šok. Tento šok však nedopadl na obě části republiky stejně.
Slovensko bylo v rámci socialistického Československa silně industrializováno, ale zaměřovalo se především na těžký průmysl a zbrojní výrobu, která s koncem studené války a ztrátou východních trhů ztratila odbyt. Zatímco v Česku nezaměstnanost na počátku transformace rostla relativně pomalu a držela se pod pěti procenty, na Slovensku rychle vystřelila ke dvanácti procentům. Slováci měli pocit, že doplácejí na drastické ekonomické reformy diktované z Prahy. Češi naopak propadali iluzi, že z ekonomického hlediska by se jim samotným „dýchalo lépe“ a že na chudší Slovensko musí doplácet.
Dva muži, dvě vize a osudové volby
Tyto nálady se naplno projevily v klíčových parlamentních volbách v červnu 1992. Ty jasně ukázaly, že Československo už netvoří jeden politický prostor.
V české části federace drtivě zvítězila pravicová Občanská demokratická strana (ODS) v čele s Václavem Klausem. Jeho programem byla co nejrychlejší ekonomická transformace, privatizace a pevný, fungující federální stát. Na Slovensku naopak triumfovalo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) vedené charismatickým a populistickým Vladimírem Mečiarem. Mečiar sliboval zpomalení ekonomických reforem, ochranu sociálních jistot a především takzvanou mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska.
Klaus a Mečiar se stali hlavními vyjednavači o osudu země. Brzy se ukázalo, že jejich představy jsou naprosto neslučitelné. Mečiar navrhoval vytvoření volné konfederace nebo ekonomické unie – chtěl, aby Slovensko mělo vlastní centrální banku, vlastní armádu, ale zároveň si přál zachovat určité společné vazby, aby české peníze dál proudily na východ. Václav Klaus to kategoricky odmítl. Popsal to jako „funkční nesmysl“ a razil tvrdý postoj: buď bude fungovat silná federace, nebo se stát musí rozdělit na dva zcela samostatné subjekty. Třetí cesta podle něj neexistovala.
Rozhodnutí pod platanem ve vile Tugendhat
Jednání se přesunula do neutrálního prostoru – do brněnské vily Tugendhat. Právě zde, v dusných letních dnech roku 1992, se psaly dějiny. Symbolem rozdělení se stala ikonická fotografie z 26. srpna. Klaus a Mečiar na ní sedí sami ve stínu obrovského platanu v zahradě vily. Zde se definitivně dohodli na tom, že Československo k 31. prosinci 1992 zanikne.
Krok, který tito dva politici udělali, byl nesmírně kontroverzní. Z průzkumů veřejného mínění totiž vyplývalo, že ani v Česku, ani na Slovensku si většina obyvatel rozdělení státu nepřála. Společnost volala po referendu. Velkým zastáncem referenda byl i prezident Václav Havel.
Politici však všelidové hlasování zamítli. Argumentovali tím, že kampaň před referendem by vyvolala obrovské nacionální vášně a že případný patový výsledek (např. kdyby Češi hlasovali pro zachování a Slováci pro rozdělení) by vedl k ústavní krizi a zablokování chodu státu. Měli před očima varovný příklad krvácející Jugoslávie a chtěli mít celý proces pevně v rukou. Když bylo jasné, že je konec federace nevyhnutelný, Václav Havel v červenci 1992 abdikoval na post československého prezidenta, protože nechtěl asistovat u zániku státu, na který přísahal.
Matematika rozvodu: Dělení dětí, tanků i peněz
Následující měsíce připomínaly horečnatý účetní audit. Jak rozdělit armádu, ambasády po celém světě, státní zlato, dluhy nebo lokomotivy? Byl přijat klíč 2:1, který zhruba odpovídal poměru obyvatelstva obou republik. Úředníci a vojáci počítali tanky i stíhačky a rozdělovali je podle tohoto vzorce.
Nejpalčivějším problémem byla měna. Zpočátku existovala dohoda, že nějaký čas po rozdělení bude fungovat společná měna, ale kvůli odlišnému ekonomickému vývoji musely obě země už v únoru 1993 provést měnovou odluku. V obrovském utajení se v kolkovacích centrech začaly kolkovat bankovky. Tím se definitivně oddělil krevní oběh obou ekonomik.
Drobnou kaňkou na hladkém průběhu se stal spor o státní symboly. Podle dohod nesměl ani jeden z nástupnických států převzít federální vlajku. Česká republika se však rozhodla tento bod ignorovat a tradiční československou vlajku s modrým klínem si ponechala. Slovensko protestovalo, ale Praha trvala na svém.
O půlnoci z 31. prosince na 1. ledna 1993 Česká a Slovenská Federativní Republika tiše zhasla. Mnozí lidé plakali u televizních obrazovek při spouštění federální vlajky. Zrodila se samostatná Česká republika. Začala nová, zcela suverénní kapitola našich dějin. Bylo načase dokázat, že to bez slovenské pomoci i brzdy zvládneme sami. Následující roky měly prověřit morálku, odolnost a čestnost celého národa.
V příštím, třetím díle našeho pondělního seriálu vstoupíme do éry „Divokých devadesátek“. Podíváme se na obří experiment jménem kuponová privatizace, rychlé zbohatnutí prvních milionářů, rozmach organizovaného zločinu i slavné tunelování. Čtěte příští pondělí.
