Praha, jedno z nejnavštěvovanějších měst Evropy, čelí dlouhodobému tlaku na regulaci restauračních zahrádek v historickém centru. Magistrát tvrdí, že tato opatření zlepší estetiku veřejného prostoru a zajistí lepší průchodnost ulic. Kritici však varují, že jde o příklad přehnané regulace, která může město připravit o jeho jedinečnou atmosféru a ekonomické přínosy. Navíc tyto kroky nemají obdobu v jiných evropských metropolích, které se spíše snaží turistům vyjít vstříc.
Stav po demolici předzahrádek na Staroměstském náměstí.
Zahrádky u restaurací a kaváren patří v evropských městech ke standardu, který je nejen obecně tolerovaný, ale také podporovaný politickou reprezentací. V Paříži, Vídni či Barceloně jsou tyto zahrádky nedílnou součástí městského koloritu a přínos pro ekonomiku. Městské samosprávy obvykle hledají způsoby, jak těžit z jejich přítomnosti, nikoli jak je omezovat.
Například v Paříži je provoz zahrádek nejen podporován, ale také dotován jako prostředek k obnově života po pandemii. Podobně ve Vídni jsou zahrádky v letní sezóně částečně osvobozeny od poplatků, aby město podpořilo podnikatele. Regulace se zaměřují spíše na minimální estetické standardy a bezpečnost, nikoli na likvidační omezení.
Praha se však vydává jiným směrem. Namísto toho, aby turismus podporovala, zavádí opatření, která ztěžují život provozovatelům podniků a mohou turisty odradit. Toto rozhodnutí je o to paradoxnější, že turismus přímo ovlivňuje příjmy do městské kasy i ekonomickou situaci tisíců obyvatel.
Absurdity v pravidlech
Mezi nová pravidla patří omezení, že zahrádka nesmí být dále než 50 metrů od vstupu do restaurace nebo že počet míst v zahrádce nesmí překročit kapacitu provozovny. Tyto předpisy nepůsobí už ani na „první dobrou“ logicky, při bližším pohledu pak vyvolávají podezření z klientelismu.
Například pravidlo o maximální vzdálenosti zahrádky od provozovny přímo penalizuje podniky v úzkých ulicích nebo na náměstích, kde architektura neumožňuje umístění zahrádky přímo před provozovnu. Omezení kapacity zase ignoruje situace, kdy restaurace má menší vnitřní prostory, ale prostorné venkovní možnosti.
Tyto absurdity navíc vzbuzují podezření, že jejich cílem není skutečná kultivace prostoru, ale selektivní podpora některých provozovatelů na úkor jiných. V praxi totiž můžeme vidět reálný dopad, který známe z každé přehnané regulace, zaštiťující se „kultivací“ transparentně fungujícího liberálního tržního prostředí – některé podniky dostávají výjimky, zatímco jiné musejí zahrádky zrušit nebo dramaticky zmenšit, čímž se otevírá široká platforma pro podezření z klientelismu, korupce a zneužívání moci ze strany „regulátora.“
Manuál pro kultivovanou Prahu: Kultivace nebo diktát?
Jedním z klíčových dokumentů, který regulace zahrádek zavádí, je tzv. „Manuál pro kultivovanou Prahu“. Tento stanovuje přísná estetická a technická pravidla pro vzhled a umístění zahrádek. Problém tkví však už v erudovanosti jeho autorů.
Hlavní autorka dokumentu, Kristina Drápalová, je představována jako odbornice na kultivaci veřejného prostoru. Kritici však poukazují na to, že dokument představuje spíše soubor osobních estetických preferencí než fundovaný návod. Některá pravidla, jako je povinné použití určitých barev nebo materiálů, působí arbitrárně a nejsou podložena odbornými argumenty. Zesilují tak silné podezření, že jde spíše o zapálené aktivistické dílo, než dokument erudovaného odborníka.
Důsledky pro podnikatele i město
Důsledky těchto opatření mohou být dramatické. Provozovatelé, kteří investovali nemalé částky do zřízení zahrádek, nyní riskují finanční ztráty nebo dokonce zavření svých podniků. Město pak přijde nejen o unikátní atmosféru, ale také o příjmy z poplatků a daní.
Namísto plošných restrikcí by Praha měla hledat způsoby, jak sladit požadavky na estetiku a průchodnost s potřebami podnikatelů a turistů. Jinak riskuje, že se z metropole stane město, které zákazům vnucuje svou vizi namísto toho, aby jim poskytlo prostor k objevování a užívání.
