BERLÍN – Vlajkový projekt německé transformace na klimaticky neutrální průmysl utrpěl zdrcující ránu. Ocelářský gigant ArcelorMittal se stahuje z miliardového plánu na výrobu „zelené“ oceli a nechává ležet ladem státní dotaci ve výši 1,3 miliardy eur. Důvod? Chybí zelený vodík, ceny elektřiny jsou neúnosné a regulační podmínky likvidační. Odborníci varují, že to může být začátek konce německého ocelářství.
Plán byl ambiciózní: s pomocí masivní státní podpory přeměnit ocelárny ArcelorMittal v Brémách a Eisenhüttenstadtu na bezuhlíkovou výrobu. Místo toho přišlo vystřízlivění. Generální ředitel ArcelorMittal Německo, Reiner Blaschek, pro deník Handelsblatt uvedl, že za současných podmínek nelze vytvořit udržitelný a životaschopný obchodní model.
„Součet všech rizikových faktorů je tak velký, že nemůžeme obhájit provedení této investice,“ vysvětlil Blaschek. Přestože ocenil výši přislíbené dotace, jako hlavní překážku označil přísné požadavky na rychlé nasazení zeleného vodíku.
Drahý vodík a nejistá elektřina
Zelený vodík, vyráběný pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, je páteří celého konceptu. Problém je, že ho v současnosti není dostatek a jeho cena není ani zdaleka konkurenceschopná. Není ani jasné, kdy bude k dispozici fungující vodíková síť, jejíž plánování přitom počítalo s ocelárnami jako s klíčovými „kotevními“ zákazníky. Pokud tito zákazníci odpadnou, celý plán na vodíkovou infrastrukturu se může zhroutit.
K tomu se přidávají další problémy. Ceny elektřiny v Německu jsou stále nad předkrizovou úrovní, což prohlubuje konkurenční nevýhodu vůči USA a Číně. Podle Blaschekа jsou klimatické smlouvy, které uzavřela ještě vláda s ministrem Robertem Habeckem, „absolutně nepoužitelné v praxi“. Situaci dále komplikují americká cla na ocel a hliník, která omezují export a zvyšují tlak na evropském trhu.
Není to ojedinělý problém. I konkurenční koncern Thyssenkrupp již dříve oznámil odložení spuštění podobného zařízení v Duisburgu.
Začátek konce?
Podle Christopha Canneho, mluvčího sdružení Vernunftkraft, je vývoj logickým důsledkem chybné energetické politiky. „Zelená ocel je utopicky drahá, protože neexistuje reálná možnost získat levný vodík,“ uvedl na síti X. Použití elektrických obloukových pecí, druhé alternativy, zase naráží na extrémně vysoké ceny elektřiny v Německu.
Canne předpovídá, že bez levné a stabilní energie, která byla v Německu pohřbena spolu s jadernou energetikou, nemůže ocelářství přežít. Odstoupení ArcelorMittal tak může být jen prvním krokem k postupnému zániku celého odvětví v zemi.
Zamyšlení: Je ekologická ocel jen sen?
Odstoupení giganta jako ArcelorMittal z klíčového projektu vyvolává zásadní otázku: Je výroba oceli bez masivních emisí CO₂ vůbec reálná, nebo jde o nesplnitelný sen politiků?
Z technologického hlediska odpověď zní: ano, je to možné. Existují dvě hlavní cesty. První je přímá redukce železné rudy pomocí zeleného vodíku místo koksu. Druhou jsou elektrické obloukové pece, které taví ocelový šrot.
Obě metody však narážejí na stejnou, brutálně jednoduchou překážku – vyžadují obrovské množství levné, stabilní a čisté energie. A právě ta je v dnešní Evropě, a zejména v Německu po jeho „Energiewende“, nedostatkovým zbožím.
Problém tedy není v technologii samotné, ale v její ekonomické a praktické realitě. Dokud nebude k dispozici zelená energie v masivním měřítku za konkurenceschopné ceny, zůstane „zelená ocel“ spíše drahým symbolem a luxusním produktem pro specifické trhy. Rozhodnutí ArcelorMittal je tvrdým vzkazem, že průmysl nemůže fungovat na základě politických přání, ale musí se řídit zákony fyziky a ekonomiky. Bez kladného vyřešení energetické rovnice zůstane ekologická ocel skutečně jen snem.
