Ankara – Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se pouští do největšího politického hazardu své kariéry. V době, kdy jeho podpora klesá i v tradičních konzervativních baštách, se snaží získat na svou stranu početnou kurdskou menšinu. Jeho cílem je ukončit čtyřicetiletý konflikt, který si vyžádal na 40 000 životů, a nabídnout politický prostor vězněnému vůdci Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullahovi Öcalanovi.
Tento radikální krok přichází v době, kdy Erdoğan čelí klesající popularitě a drtivým porážkám v komunálních volbách v roce 2024. Jeho snaha upevnit si moc, potenciálně na doživotí, ho vede k zoufalým krokům, včetně uvěznění istanbulského starosty Ekrema İmamoğlua a tvrdých zásahů proti opozici. V této situaci se obrací ke Kurdům, aby si zajistil novou základnu podpory.
Jde však o vysoce riskantní hru. Turecká veřejnost vnímá PKK, kterou Ankara, USA i EU označují za teroristickou organizaci, velmi negativně. Samotní Kurdové jsou zase nedůvěřiví vůči Erdoğanově vládě, která v minulosti střídala represe s pokusy o usmíření.
První kroky k dohodě se již uskutečnily. Vězněný Öcalan ve svém prvním video poselství od roku 1999 prohlásil, že ozbrojený boj PKK je u konce, protože bylo dosaženo hlavního cíle – uznání kurdské existence. „Je to dobrovolný přechod z fáze ozbrojeného boje do fáze demokratické politiky a práva,“ uvedl. Vyzval PKK, aby složila zbraně a rozpustila se, což kongres strany v květnu skutečně učinil s tím, že skupina „splnila svou historickou misi“.
Za tímto obratem stojí překvapivé spojenectví Erdoğana s ultranacionalistickým politikem Devletem Bahçelim, který dříve volal po Öcalanově popravě. Právě Bahçeli loni v říjnu navrhl, že by Öcalan mohl promluvit v parlamentu, pokud rozpustí PKK. Tento krok otevřel dveře k současným jednáním.
Jihoamerický blok MERCOSUR pokukuje po Asii. Může vzniknout nová globální obchodní osa?
Navzdory těmto pokrokům panuje na obou stranách hluboká nedůvěra. „Vláda to prezentuje jako proces ‚Turecka bez teroru‘ a snaží se to omezit jen na složení zbraní. To není mír!“ řekla pro POLITICO kurdská aktivistka za lidská práva Nurcan Baysal. Podle ní jsou Kurdové zklamáni, že Öcalan nemluvil o jejich kulturních, jazykových a administrativních právech. „V kurdských městech nepanuje sebemenší nadšení. Kurdové vládě nevěří,“ dodala.
Pochybnosti sdílí i turecká opozice a někteří vládní představitelé. „Nemůžeme mluvit o demokracii v prostředí, kde jsou zvolení úředníci ve vězení,“ uvedla politická komentátorka İpek Özbey.
Mnozí pozorovatelé se domnívají, že Erdoğanův kurdský gambit je ve skutečnosti pragmatický kalkul, jak si zajistit setrvání u moci. Po třech funkčních obdobích by pro další setrvání v úřadu potřeboval změnit ústavu. K tomu mu však chybí dostatečná většina v parlamentu, a proto se zřejmě snaží získat podporu kurdských poslanců.
„Udělá cokoliv, aby získal další funkční období a v podstatě se jmenoval prezidentem na doživotí,“ řekl Soner Çağaptay z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku. Podle něj Erdoğan hraje na dvě strany – na jedné straně tvrdě potlačuje hlavní opozici, na druhé se snaží získat Kurdy.
Harun Armağan, místopředseda Erdoğanovy strany AKP pro zahraniční věci, přiznává, že turecká veřejnost je opatrná, ale trvá na tom, že Erdoğan je jediný lídr, který může takový proces dotáhnout do konce. „Jediným slibem vlády je zcela zbavit Turecko terorismu a vybudovat budoucnost, ve které bude všech 85 milionů občanů žít v míru a svobodě,“ dodal.
Zda se Erdoğanovi jeho riskantní sázka vyplatí, však nezáleží jen na něm. Jak poznamenala aktivistka Baysal, klíčová otázka nyní zní: „Chtějí to Kurdové?“ Jejich rozhodnutí nakonec určí nejen osud tohoto historického konfliktu, ale i politickou budoucnost samotného Erdoğana.
