Dětská hřiště jsou místem radosti i rizika. A právě bezpečnost je klíčovým tématem jak ve Spojených státech, tak v České republice. Přestože cíle jsou podobné, cesta k jejich naplnění se v obou zemích částečně liší.
Spojené státy: Inspektoři, normy a právní odpovědnost
Ve Spojených státech je systém kontroly veřejných hřišť postaven na soukromých i veřejných standardech. Klíčovým dokumentem je norma ASTM F1487, doplněná doporučeními Komise pro bezpečnost spotřebitelských výrobků (CPSC). Významnou roli hraje také zákon ADA, který vyžaduje bezbariérový přístup i na hřištích.
Za bezpečnost zodpovídají vyškolení odborníci – Certified Playground Safety Inspectors (CPSI). Ti provádějí pravidelné vizuální a technické kontroly, často na základě přísného harmonogramu. Údržba je systematická a dokumentovaná – nejen kvůli prevenci úrazů, ale i kvůli možné právní odpovědnosti v případě nehody.
Hřiště se zde staví zejména na úrovni měst a škol, ale často i soukromými developery, kteří se musí řídit jednotnými pravidly.
Česká republika: Evropské normy, méně systematická praxe
V České republice platí pro veřejná hřiště zejména norma ČSN EN 1176 (Bezpečnost zařízení dětských hřišť), která vychází z evropských předpisů. Předpisy určují požadavky na výšku pádu, materiály, konstrukci i dopadovou plochu. Tato norma ale není právně závazná – stává se závaznou teprve ve chvíli, kdy je zakotvena ve smlouvě, stavebním povolení nebo bezpečnostním certifikátu.
Kontroly by měly probíhat ve třech úrovních:
-
vizuální denní až týdenní kontroly,
-
provozní měsíční kontroly,
-
hlavní roční inspekce odborníkem.
Realita v mnoha obcích ale bývá méně systematická než v USA. Často chybí odborně vyškolený personál nebo jasně stanovený harmonogram údržby. Výjimkou jsou větší města jako Praha nebo Brno, která mají vlastní správce a pravidelné inspekce zajišťují smluvně.
Společné výzvy a rozdílné přístupy
Obě země se snaží o to hlavní – bezpečné prostředí pro hru dětí. Zatímco USA kladou důraz na právní odpovědnost a certifikaci inspektorů, v Česku je více spoléhané na „dobrou správní praxi“ a dodržení evropských doporučení. Slabinou zůstává nerovnoměrná úroveň kontroly mezi jednotlivými obcemi.
Rozdílný je také přístup ke zpřístupnění hřišť dětem se zdravotním postižením – v USA je to právní povinnost, v Česku spíše doporučení.
Závěr? USA nabízejí inspiraci v oblasti standardizace a odpovědnosti, zatímco v Česku by mohlo pomoci posílení důsledné a jednotné kontroly stavu hřišť napříč obcemi.
