Praha – V moderní onkologii dominují precizní metody jako chemoterapie, ozařování a cílená biologická léčba. Přesto se čas od času vynoří teorie, které se od hlavního proudu odklánějí a hledají inspiraci v principech starých více než sto let. Bývalý onkolog MUDr. František Trnka dnes nabízí doplněk stravy Betramyl R, který má dle jeho slov pomáhat tělu v boji s rakovinou pomocí enzymů ze slinivky. Jakkoli kontroverzně to zní, jeho cesta není v historii medicíny ojedinělá. Již na přelomu 19. a 20. století dosahoval americký chirurg Dr. William B. Coley pozoruhodných výsledků s léčbou pomocí bakteriálních toxinů. Obě metody spojuje myšlenka, že klíč k poražení zhoubného bujení možná nespočívá v jeho zničení zvenčí, ale v aktivaci nebo doplnění vlastních obranných mechanismů těla.
Slinivka jako klíč? Příběh MUDr. Trnky a Betramylu R
Rakovina slinivky břišní je diagnóza, která nahání hrůzu. Kvůli pozdnímu odhalení a vysoké agresivitě je prognóza pacientů často nepříznivá. Právě na tento orgán se zaměřil MUDr. František Trnka, někdejší klinický onkolog z Českých Budějovic. Po letech studia dospěl k přesvědčení, že slinivka není jen orgánem pro trávení, ale i zdrojem přirozených protinádorových látek – proenzymů. „Látky produkované slinivkou – takzvané pankreatické šťávy – jsou zásadní i pro dobrou funkci trávení,“ vysvětluje Trnka. Pokud jejich produkce selže, může to podle něj vést ke vzniku zhoubných nádorů.
Jeho práce navazuje na téměř zapomenutou teorii skotského embryologa Johna Bearda z roku 1911. Beard si všiml fascinující podobnosti mezi zhoubným nádorem a trofoblastem – první tkání, která vzniká po oplození vajíčka. Trofoblast se chová jako nádor: nekonečně se množí, je invazivní a vyživuje se tkání dělohy, aby zajistil přežití embrya. Beard zjistil, že tento agresivní růst se zastaví přesně v momentě, kdy u plodu začne fungovat slinivka. Z nesmrtelné a invazivní tkáně se stane tkáň smrtelná a kontrolovaná.
„A Beard si řekl, že jestliže by toto byla podstata zhoubného nádoru, pak ho lze ovlivnit,“ popisuje Trnka inspiraci pro svůj výzkum. Beard začal používat výtažky ze slinivek zvířat a aplikoval je na nádory u lidí s překvapivými úspěchy. Jeho práce však upadla v zapomnění, protože jeho kolegové nedokázali výsledky zopakovat. Trnka se domnívá, že našel důvod: Beard ve své práci mylně popsal, že používá aktivní enzymy, což by slinivku samotnou zničilo. Ve skutečnosti se jednalo o neaktivní proenzymy (trypsinogen a chymotrypsinogen), které se aktivují až v tenkém střevě.
Na základě tohoto poznání MUDr. Trnka vyvinul substanci, kterou dnes pod názvem Betramyl R distribuuje jako doplněk stravy ve formě čípků. Tvrdí, že tato látka doplňuje tělu chybějící proenzymy a pomáhá nejen s trávením, ale i s bojem proti nádorovým buňkám. „Já jen říkám, že zhoubný nádor je pouze jeden a jeho různé chování je dáno tkáněmi, v nichž se nachází. A že na všechno je možné použít jedinou substanci,“ prohlašuje odvážně.
Jeho tvrzení podporuje příběh třiatřicetiletého Arnolda Schlehubera, u kterého byla diagnostikována rakovina nosohltanu s metastázami do plic, jater a kostí. Poté, co selhaly všechny dostupné metody onkologické léčby, včetně chemoterapie a imunoterapie, a byla mu doporučena pouze paliativní péče, obrátil se na MUDr. Trnku. Po devíti měsících užívání Betramylu R a ukončení standardní léčby lékařské zprávy konstatovaly „kompletní ústup metastatického postižení“. Arnold Schlehuber se dnes cítí dobře a armáda mu přislíbila znovupřijetí do služby.
Přesto Betramyl R zůstává doplňkem stravy a cesta k jeho uznání jako léku je trnitá a vyžaduje rozsáhlé a nákladné klinické studie. Nemocniční onkologové a farmaceutické firmy jsou vůči metodě skeptičtí a odmítají ji připustit i jako doplňkovou léčbu.
Historická paralela: Coleyho toxiny a probuzení imunity
Příběh MUDr. Trnky a jeho střetu s medicínským establishmentem silně připomíná osud amerického chirurga Dr. Williama B. Coleyho. Na konci 19. století si Coley všiml, že u některých onkologických pacientů došlo k spontánní regresi nádoru poté, co prodělali těžkou bakteriální infekci, konkrétně erysipel (růži), doprovázenou vysokými horečkami.
To ho vedlo k hypotéze, že silná imunitní odpověď vyvolaná infekcí dokáže zničit i nádorové buňky. Začal proto experimentovat s podáváním směsi usmrcených bakterií (Streptococcus pyogenes a Serratia marcescens), která vešla ve známost jako „Coleyho toxiny“. Cílem bylo záměrně vyvolat u pacienta horečku a silnou zánětlivou reakci.
Rozsáhlá monografie z roku 1969, analyzující výsledky léčby lymfosarkomu, detailně popisuje účinky této terapie. Analýza 94 případů ukázala, že u pacientů léčených pouze Coleyho toxiny bylo dosaženo trvalého uzdravení v 61 % případů. V kombinaci s chirurgií to bylo 50 %. V kombinaci s ozařováním však úspěšnost klesla na pouhých 19 %.
Mechanismus účinku byl podle tehdejších autorů komplexní. Toxiny nejenže stimulovaly imunitní systém k produkci protilátek a bílých krvinek, ale také mohly chránit zdravé tkáně před poškozením radiací a naopak zvyšovat citlivost nádoru na ozařování. Důležitou roli hrála i horečka samotná. Monografie uvádí: „Adekvátně podávaná toxinová terapie pravděpodobně stimuluje retikuloendoteliální a hematopoetické tkáně, vyvolává leukocytózu a stimuluje produkci protilátek. Zdá se, že všechny tyto účinky zvyšují odolnost pacienta vůči jeho nádoru.“
Podobně jako u Beardovy teorie, i Coleyho metoda čelila problémům. Účinnost jednotlivých šarží toxinů byla velmi proměnlivá a chyběly přesné protokoly pro dávkování, frekvenci a délku léčby. S nástupem mnohem předvídatelnější, i když ne vždy úspěšnější radioterapie a později chemoterapie, byla Coleyho metoda postupně opuštěna a dnes je považována za předchůdce moderní imunoterapie.
Společný osud: Genialita, zapomnění a boj o uznání
Příběhy Johna Bearda, Williama Coleyho a Františka Trnky sdílejí několik společných jmenovatelů. Všechny se opírají o myšlenku systémové léčby, která se nesoustředí jen na lokální zničení nádoru, ale na ovlivnění celého organismu. Všechny byly ve své době revoluční a kontroverzní a jejich autoři čelili skepsi a odmítání ze strany lékařské komunity.
Hlavní překážkou pro jejich přijetí byla a je obtížná standardizace a nedostatek důkazů ve formě kontrolovaných klinických studií, které jsou dnes zlatým standardem pro schválení jakéhokoli léku. Coleyho toxiny trpěly proměnlivou potencí, Beardova teorie byla mylně interpretována a Trnkův Betramyl R je prozatím pouze doplňkem stravy s omezenými preklinickými daty.
Zatímco osudy pacientů jako Arnold Schlehuber jsou nesmírně nadějné a inspirativní, nemohou nahradit robustní vědecké důkazy. Cesta od zajímavé hypotézy a několika úspěšných případů k široce akceptované léčbě je dlouhá a dlážděná přísnými pravidly. Historie nám ukazuje, že slepé uličky jsou v medicíně mnohem častější než zázračné objevy. Zároveň nás ale příběhy těchto vizionářů učí, že je důležité nezavírat dveře před nekonvenčními nápady, protože právě ty mohou jednoho dne vést k novým průlomům v boji s nemocemi, jako je rakovina.
Doplnění článku:
Příběh Arnolda Schlehubera a jemu podobných je silným lidským svědectvím, které nelze ignorovat. Věda a regulační úřady však pro přeměnu doplňku stravy na schválený lék vyžadují proces, který je záměrně neosobní, přísný a extrémně nákladný. Jeho cílem je jediné: s jistotou prokázat, že lék je bezpečný a skutečně účinnější než stávající léčba nebo placebo, a že pozorované zlepšení není jen dílem náhody, psychiky pacienta či jiných faktorů.
Jak by tedy vypadala hypotetická cesta Betramylu R z kategorie doplňků stravy do lékáren jako registrovaného léku na rakovinu?
Krok 1: Preklinická fáze – Laboratoř a zvířata
Ještě předtím, než by se látka mohla vůbec dotknout lidského pacienta v rámci studie, musela by projít peklem laboratorních testů. Tento proces trvá několik let a zahrnuje:
-
Standardizaci výroby: Každá vyrobená šarže přípravku by musela být naprosto identická. Bylo by nutné přesně analyzovat její složení, koncentraci proenzymů a čistotu. Bez této záruky kvality (tzv. správná výrobní praxe) nelze provádět žádné smysluplné testování.
-
Testy in vitro: Vědci by v Petriho miskách aplikovali substanci na různé linie lidských nádorových buněk (slinivky, prsu, plic) a zároveň na zdravé buňky. Cílem je zjistit, zda látka skutečně zabíjí rakovinné buňky a zda nepoškozuje ty zdravé.
-
Testy in vivo: Pokud by se látka osvědčila v laboratoři, následovaly by testy na zvířecích modelech, typicky na myších s implantovanými lidskými nádory. Zde se zkoumá nejen to, zda se nádory zmenšují, ale především bezpečnost a toxicita látky pro živý organismus.
Krok 2: Klinické studie na lidech – Tři klíčové fáze
Teprve po úspěšném absolvování preklinické fáze a schválení etickou komisí a Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL) by mohlo začít testování na lidech.
-
Fáze I (Bezpečnost): Malá skupina (cca 20–80) onkologických pacientů v pokročilém stadiu nemoci, kterým již standardní léčba nepomáhá, by dostávala postupně se zvyšující dávky. Hlavním cílem je zjistit, zda je látka pro člověka bezpečná, jaké má vedlejší účinky a jaká je optimální dávka.
-
Fáze II (Účinnost): Větší skupina pacientů (stovky) s konkrétním typem nádoru by dostávala dávku určenou ve Fázi I. Zde se sleduje, zda lék prokazatelně funguje – tedy zda se nádory zmenšují nebo se jejich růst alespoň zastaví.
-
Fáze III (Srovnání): Toto je nejdůležitější a nejdražší krok. Tisíce pacientů v mnoha nemocnicích po celém světě jsou náhodně rozděleny do dvou skupin. Jedna skupina dostává standardní léčbu a Betramyl R, druhá (kontrolní) skupina dostává standardní léčbu a placebo (neúčinnou látku, která vypadá identicky). Aby se vyloučil jakýkoli psychologický vliv, ani lékař, ani pacient často neví, kdo dostává skutečný lék. Pouze pokud se statisticky významně prokáže, že pacienti s Betramylem R žijí déle nebo mají delší období bez progrese nemoci, je studie považována za úspěšnou.
Krok 3: Cena za jistotu – Finanční a časová realita
Tento maraton vědeckého ověřování je nejen zdlouhavý, ale i astronomicky drahý. Zatímco preklinická fáze a první dvě fáze klinických studií stojí stovky milionů korun, náklady na globální Fázi III se běžně šplhají do miliard, někdy i desítek miliard korun. Celý proces od prvního testu v laboratoři po schválení léku trvá v průměru 10 až 15 let.
Tato čísla jasně ukazují, proč je pro jednotlivce nebo malou firmu prakticky nemožné dotáhnout takový projekt do konce bez masivních investic od velkých farmaceutických společností. Je to právě tento systém, který, ač často kritizován pro svou pomalost a nákladnost, chrání pacienty před neúčinnými či dokonce nebezpečnými přípravky.
Pro MUDr. Trnku a jeho Betramyl R to znamená, že ačkoli individuální příběhy mohou přinášet naději, cesta k prokázání jeho univerzálního účinku na rakovinu je teprve na svém úplném začátku. Zda se vydá na tuto náročnou pouť, nebo zůstane v kategorii alternativních doplňků stravy, ukáže až čas.
Zdroje:
-
NAUTS, H. C., FOWLER, G. A. END RESULTS IN LYMPHOSARCOMA TREATED BY TOXIN THERAPY ALONE OR COMBINED WITH SURGERY AND/OR RADIATION OR WITH CONCURRENT BACTERIAL INFECTION. MONOGRAPH #6. New York Cancer Research Institute, Inc., 1969.
-
KRÁLOVÁ, D. Rakovina slinivky břišní. Jedno z nejobávanějších zhoubných onemocnění. iDNES.cz [online]. 26. 1. 2025 [cit. 2025-01-27]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/frantisek-trnka-rakovina-lek-slinivka-nador-nemoc-traveni-betramyl.A250126_836635_zdravi_krd
