Desítky tisíc romských dětí v České republice stále čelí strukturální segregaci ve vzdělávání. Přestože stát podniká určité kroky, segregované školy nadále existují v téměř všech krajích. V mnoha z nich tvoří romské děti podle průzkumů společnosti PAQ research většinu žáků. Tento stav není pouze vzdělávacím selháním, ale zásadním problémem pro soudržnost společnosti i ekonomickou budoucnost regionů.
Podle odhadů Ministerstva školství navštěvuje základní školy v Česku více než 36 tisíc romských dětí. Přibližně třetina z nich – až 12 tisíc – chodí do škol, kde Romové tvoří více než třetinu žáků. Více než 130 škol napříč republikou tak nese znaky segregace, z nichž v 78 školách romské děti tvoří dokonce nadpoloviční většinu. Tento stav se v posledních deseti letech nijak zásadně nezměnil, přestože existují rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které Česko za diskriminaci už dříve odsoudily.
Segregované školy se často nacházejí v oblastech s vysokou mírou chudoby a sociálním vyloučením – zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Nejde však o problém výhradně severu Čech nebo průmyslových regionů. Výrazné projevy segregace lze najít i ve Středočeském, Libereckém či Zlínském kraji a dokonce i v Praze. Školy s vysokým podílem romských dětí jsou buď běžné základní školy, nebo bývalé zvláštní školy, dnes označované jako školy podle § 16/9 školského zákona. Ty se zaměřují na žáky s „upravenými výstupy“ a nižšími vzdělávacími nároky, což však často neodpovídá skutečným potřebám dítěte, ale spíše společenským předsudkům.
Zodpovědnost nesou obce
Obce a kraje jako zřizovatelé škol hrají v řešení klíčovou roli. Mají pravomoc nastavovat spádové obvody, hodnotit ředitele škol a zajišťovat kapacity. Tím de facto rozhodují o tom, jak bude vypadat složení školních kolektivů. Jejich odpovědnost však přesahuje technické nastavení systému. Pokud mají desegregaci skutečně prosazovat, musí aktivně pracovat s kvalitou výuky, podporou znevýhodněných dětí mimo školu a spoluprací se sociálními službami. Především je třeba zajistit rovnoměrnější rozdělení dětí mezi jednotlivé školy.
Zároveň ale platí, že samosprávy nemohou tento problém zvládnout samy. Potřebují systémovou podporu státu. Ačkoliv centrální instituce v posledních letech zahájily přímou spolupráci s některými obcemi, jde zatím o dílčí kroky. Bez posílení kapacit ministerstva školství a České školní inspekce, stabilního financování z národních i evropských zdrojů a změny v přípravě pedagogických pracovníků zůstane snaha o změnu jen symbolická.
Význam kvalitního a inkluzivního vzdělávání přitom dalece přesahuje osobní příběhy jednotlivců. Data opakovaně ukazují, že vyšší vzdělání zvyšuje životní úroveň a ekonomickou soběstačnost. Děti, které dokončí střední školu, mají vyšší šanci na uplatnění na trhu práce, nižší riziko kriminality i lepší zdraví. V případě romských dětí má navíc zajištění kvalitního vzdělání potenciál snížit napětí ve společnosti a předejít přenosu chudoby mezi generacemi.
Ekonomické přínosy jsou nezanedbatelné. Vyšší vzdělanostní úroveň vyloučených skupin přináší státu i obcím desítky až stovky milionů korun ročně, ať už formou vyšších daňových příjmů nebo nižších výdajů na sociální služby. Naopak přehlížení problému segregace vede k dlouhodobým ztrátám, a to nejen finančním, ale i společenským.
Zprávy z terénu navíc potvrzují, že segregace není jen o číslech. Pro mnoho dětí znamená nálepka „speciální škola“ omezení, které se s nimi táhne celý život. V prostředí, kde je většina žáků z jedné marginalizované skupiny, chybí motivace, kvalitní učitelé i ambice. Ačkoli část rodičů v těchto školách hledá bezpečí před diskriminací v běžných školách, výsledkem je často jen uzavření do kruhu nízkých očekávání. Bez skutečně systémové změny zůstane inkluze prázdným slovem a desítky tisíc dětí budou dál vyrůstat v prostředí, které jim od začátku nastavuje nižší laťku.
