Když byl Millan M. Millan chlapec, sledoval se svým otcem, jak se na španělském nebi s železnou pravidelností tvoří odpolední letní bouřky. O čtyřicet let později, již jako uznávaný klimatolog, dostal od Evropské komise úkol zjistit, proč tyto bouře ze západního Středomoří téměř zmizely a řeky v regionu vysychají. Jeho odpověď, podložená desítkami let výzkumu, odhalila procesy, které dominantní klimatické modely přehlížejí, a poukázala na to, že věda o klimatu možná po desetiletí stála pouze na jedné noze.
Dr. Millan Millan, expert na mechaniku tekutin, atmosférickou fyziku a meteorologii, skutečně přišel na to, proč letní bouře selhávají. Jeho závěr byl radikální: „Zásahy do krajiny (těžba, průmyslová expanze, odlesňování, zástavba), které se hromadily v průběhu historie a v posledních 30 letech se výrazně zrychlily, způsobily, že krajina již nedokáže podporovat klima regionu.“ Bouře podle něj mizely, protože mizela zdravá, fungující krajina.
Ačkoliv nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen označil Millanovy závěry za nejvýznamnější objev v klimatologii za dvacet let, jeho práce byla mainstreamovou vědou fakticky ignorována. Globální počítačové modely zaměřené na CO2, které dominují dnešní klimatologii, totiž nedokázaly „vidět“ lokální procesy na úrovni krajiny, které Millan odhalil. Politici, kteří prosazovali stavební projekty a mantru „růstu“, se od jeho zjištění odvrátili.
Millanův příběh však odhaluje víc než jen příčinu sucha ve Středomoří. Připomíná dobu, kdy věda měla to, co on nazývá „dvounohým“ chápáním klimatu – s jednou nohou pro atmosférický uhlík a skleníkový efekt a druhou pro změny v krajině a hydrologické cykly. Co se stalo s touto druhou nohou?
Voda plodí vodu, půda je lůno, vegetace porodní bába
Millan, ačkoliv je pragmatický vědec, používá poetické metafory k vysvětlení, jak půda, voda a rostliny spolupracují při recyklaci vody.
Voda plodí vodu: Zdravá krajina plná života dokáže zadržet více vody. Nejde o to, že by vodu vytvářela, ale dokáže ji efektivně „vydojit“ z atmosférických proudů přicházejících od oceánu. Vegetace pak tuto vodu transpirací (odpařováním) vrací zpět do atmosféry, kde tvoří mraky a budoucí déšť. Tato lokální recyklace, tzv. malý vodní cyklus, může tvořit 40–60 % veškerých srážek ve vnitrozemí. Více života v krajině znamená více zadržené vody, což umožňuje více života a vede k dalšímu zadržování vody, uvedl server resilience.
Půda je lůno: Klíčem je zdravá půda, která funguje jako houba. Není to jen hlína, ale komplexní živý ekosystém mikrobů, hub a dalších organismů, které vytvářejí strukturu schopnou nasáknout a udržet obrovské množství vody. Více uhlíku v půdě znamená více vody, více vody podporuje více vegetace a více vegetace stahuje více uhlíku do půdy a dodává vlhkost atmosféře.
Vegetace je porodní bába: Rostliny a stromy nejenže odpařují vodu a ochlazují své okolí (typický strom může mít chladicí výkon jako dvě hotelové klimatizace), ale do atmosféry uvolňují také mikroskopické částice – spory hub, bakterie – které fungují jako kondenzační jádra. Ta pomáhají vodní páře rychleji zkondenzovat a vrátit se na zem v podobě deště.
Případová studie: Kolaps středomořského klimatu
Kdysi byla oblast západního Středomoří pokryta dubovými lesy a rozsáhlými pobřežními mokřady. Staří Římané tvrdili, že veverka mohla skákat ze stromu na strom od Pyrenejí až po Gibraltar, aniž by se dotkla země. Tento stav se začal měnit s římskou expanzí, odvodňováním mokřadů, odlesňováním a těžbou. Průmyslová revoluce a masivní urbanizace v 20. století proces dokonaly. Pobřežní mokřady, klíčové pro vodní cyklus, zmizely pod hotely a parkovišti.
Millan si vzpomněl na staré místní rčení: „Mořský vánek v deset, déšť ve tři.“ Zjistil, že mořský vánek stále přichází, ale bouře už ne. Meteorologická data odhalila proč. Ranní vzduch z moře obsahoval asi 14 gramů vody na metr krychlový, ale k vytvoření bouřkových mraků bylo za daných podmínek potřeba 21 gramů. Chybějících 7 gramů muselo dříve pocházet z krajiny.
V minulosti tento vánek přešel přes kilometry mokřadů a lesů, kde nasál potřebnou vlhkost. Nasycený vodou a kondenzačními jádry z vegetace stoupal do hor a odpoledne se spolehlivě spustil déšť.
Dnes však tentýž vánek naráží na beton a rozpálený asfalt. Nejenže nezíská žádnou vlhkost, ale naopak se o 16 °C ohřeje, než dosáhne hor. Tam najde jen zbytky vegetace, která nedokáže dodat chybějící vlhkost. Teplý, suchý a nyní i znečištěný vzduch se pouze vrátí nad Středozemní moře. Hromadící se vrstvy teplého a vlhkého vzduchu nad mořem pak v průběhu léta ohřívají mořskou hladinu, což na podzim a v zimě způsobuje extrémní pobřežní bouře a přispívá k ničivým povodním ve střední Evropě, kam tyto „nabité“ bouřkové systémy směřují.
Nová superbaterie v USA napojí 200 000 domácností a zabrání blackoutům
Jak klimatologie přišla o jednu nohu
Proč tedy byla Millanova práce, která tak jasně propojila příčinu a následek, ignorována? Odpověď leží v historii samotné klimatologie.
V 70. letech 20. století existovaly vědecké zprávy, jako například zpráva MIT a Švédské královské akademie věd, které jasně prezentovaly „dvounohý“ přístup. Zmiňovaly jak „klimatické dopady změn povrchu způsobených člověkem“, tak „modifikaci troposféry a stratosféry“ (tj. skleníkové plyny).
Klíčový zlom přišel v roce 1979 se zveřejněním tzv. „Charneyho zprávy“ (Carbon Dioxide and Climate: A Scientific Assessment). Tato krátká, ale vlivná zpráva, vedená geniálním matematikem Julesem Charneym, se zaměřila výhradně na dopady CO2. Předpověděla, že zdvojnásobení koncentrace CO2 povede k oteplení o 3 °C. Byla to silná, snadno srozumitelná zpráva s jasným poselstvím. Média se jí okamžitě chytila a veřejná debata se zúžila na CO2.
„Noha“ týkající se změn krajiny, plná komplexních a těžko modelovatelných procesů, se stala nepohodlnou. Když byl v roce 1988 založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), jeho hlavním úkolem se stalo sledování skleníkových plynů. Komplexní problematika krajiny byla odsunuta do méně financovaného a méně známého programu IGBP, který byl nakonec v roce 2015 v tichosti zrušen.
Když Millan v 90. letech prezentoval své výsledky, narazil na vědeckou a politickou mašinérii, která už pro jeho poznatky neměla místo. Modeláři mu tvrdili, že jelikož jejich modely jeho zjištění neukazují, nemohou existovat. Politici preferovali globální problém CO2, který je zbavoval lokální odpovědnosti za ničení krajiny a umožňoval jim prosazovat „zelený růst“ prostřednictvím technologií.
Návrat druhé nohy?
„Prohrál jsem, za nás za všechny,“ napsal Millan v jednom z e-mailů. Cítí, že jeho práce mohla světu pomoci, kdyby jí bylo nasloucháno. Místo toho se musel dívat, jak se jeho domovina blíží k bodu zlomu, za kterým je už jen poušť.
Příběh ale možná ještě nekončí. Vědecké chápání se pomalu posouvá směrem k Millanovu pohledu. Pojem „biofyzikální“ (jiný název pro dvounohý koncept) se stává v odborné literatuře běžnějším. Organizace jako World Resources Institute dnes publikují zprávy s názvy jako „Nejen uhlík: Využití všech přínosů lesů pro stabilizaci klimatu“. Občanské iniciativy a vědci se sdružují, aby šířili povědomí o hydrologickém významu krajiny.
Millan Millan se možná cítí poražen byrokracií, ale jeho práce a jeho elegantní metafory inspirovaly nové hnutí, které chápe, že klima není jen o fyzice v atmosféře, ale o životě na Zemi. O tom, že musíme začít nejen snižovat emise, ale také aktivně „pěstovat bouře“ obnovou lesů, půdy a mokřadů.
