TOKIO – Šance na první export japonské stíhačky Mitsubishi F-2 na Filipíny znovu oživila debatu o tomto unikátním letounu. Ačkoliv na první pohled vypadá jako americká stíhačka F-16, ve skutečnosti se jedná o téměř zcela nový letoun, který ve své době technologicky předběhl nejen svůj americký vzor, ale v některých aspektech i legendární F-22 Raptor. Jeho zrod přitom provázely tvrdé politické tlaky a drakonické podmínky ze strany Spojených států.
Příběh F-2 začal v 80. letech, kdy Japonsko zahájilo práce na vlastním multifunkčním stíhacím letounu JFX. Klíčovým požadavkem armády byl bojový dolet 724 km se čtyřmi protilodními střelami. Nezávislost projektu však nevydržela dlouho. Kvůli krátkým termínům, nejistotě ve vlastní schopnosti a především kvůli silnému tlaku z Washingtonu se Japonsko rozhodlo opustit vlastní vývoj a hledat partnera pro adaptaci již existujícího stroje.
Z možností, mezi nimiž byly i Panavia Tornado nebo F/A-18, byl nakonec vybrán americký F-16. V listopadu 1988 byla podepsána dohoda o společném vývoji, která však vyvolala vlnu kritiky na obou stranách Pacifiku.
Drakonická dohoda a technologický skok
Američtí politici a výrobci se obávali úniku technologií a vytvoření silného konkurenta. Trvali na tom, aby si Japonsko letouny jednoduše koupilo, jak to udělalo v minulosti s F-15 nebo F-4. Japonci se naopak cítili poškozeni „drakonickými“ podmínkami dohody. Finální verze z roku 1989 jim sice dala možnost letoun vyrábět, ale zároveň poskytla Američanům volný přístup ke všem japonským inovacím. Naopak Japonci museli platit za každé americké řešení a smířit se s omezeným přístupem k softwaru letadla, včetně systému řízení zbraní. S podílem 40 % pro americkou stranu na projektu nakonec Tokio souhlasilo, aby si nerozhněvalo svého klíčového spojence, uvedl server defence-ua.
Klínovec v letním hávu: Největší trail park v Česku láká na Alpy za rohem
Jako základ posloužil F-16C Block 40, avšak japonští inženýři jej přepracovali od základů. Díky masivnímu využití nových kompozitních materiálů a strukturálních změn je letoun lehčí a má lepší aerodynamiku. Celkem 95 % výkresů pro F-2 se lišilo od původního F-16. Navíc byly použity materiály pohlcující radarové záření.
Největší revoluce se však odehrála uvnitř. F-2 dostal zcela nový elektronický systém řízení a palubní vybavení. Klíčovým prvkem se stal radar J/APG-1 s aktivním elektronickým snímáním (AESA) – F-2 se tak stal první stíhačkou na světě s touto technologií. Svůj první let absolvoval o dva roky dříve než americký F-22 Raptor, který je pro svůj radar AN/APG-77 proslulý.
Lepší než originál
Výsledný letoun, jehož první prototyp vzlétl v roce 1995 a do služby byl zařazen v roce 2000, překonal svůj vzor v klíčových parametrech. Ačkoliv je F-2 těžší (vzletová hmotnost 22,1 tuny oproti 19,2 tuny u F-16C), má výkonnější motor a především výrazně delší bojový dolet (833 km oproti 550 km u F-16).
Technologický náskok byl natolik výrazný, že americký F-16 se japonskému stroji vyrovnal v některých ohledech až ve verzi Block 60 z roku 2003. Pro japonské letectvo plní F-2 primárně roli protilodního bojovníka, k čemuž využívá domácí střely, včetně nadzvukové ASM-3 s doletem až 400 km.
Celkem bylo vyrobeno 98 letounů F-2, přičemž poslední byl dodán v roce 2011. Nyní se již pracuje na jeho nástupci – stíhačce šesté generace Tempest, kterou Japonsko vyvíjí společně s Velkou Británií a Itálií.
