Brusel/Praha – Systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), kdysi prezentovaný jako vlajková loď evropské klimatické politiky a geniální tržní nástroj k redukci skleníkových plynů, se stále častěji stává terčem zdrcující kritiky. Pro mnohé občany, firmy i některé experty se z ambiciózního projektu stal spíše symbol byrokratické zátěže, nástroj ke spekulativnímu obohacování a v konečném důsledku i mechanismus, který drtí evropskou ekonomiku a peněženky běžných lidí, aniž by prokazatelně a efektivně řešil globální klimatickou krizi. Je nejvyšší čas se ptát: Není systém emisních povolenek ve své současné podobě spíše sofistikovaným podvodem na evropské populaci?
Jak měl systém fungovat a jak (ne)funguje?
Základní myšlenka EU ETS, spuštěného v roce 2005, zněla logicky: stanovit strop pro celkové množství emisí skleníkových plynů, které mohou vypouštět velké průmyslové podniky a elektrárny, a rozdělit tento strop na jednotlivé povolenky. Kdo chtěl vypouštět více, musel si povolenky dokoupit na trhu. Kdo naopak emise snížil, mohl přebytečné povolenky prodat. To mělo motivovat k investicím do zelenějších technologií.
Realita je však mnohem komplikovanější a pro mnohé bolestivější. Cena povolenky, původně zamýšlená jako motivační nástroj, se stala předmětem masivních spekulací finančních institucí a fondů, které ji vyhnaly do astronomických výšin. Z nástroje ekologické politiky se stal výnosný finanční produkt, jehož cena se neodvíjí primárně od reálné potřeby snižovat emise, ale od tržních her a očekávání.
Flexibilní cena, nebo nejistota pro všechny?
Debaty o budoucnosti systému a jeho rozšíření, například o systém EU ETS 2 pro dopravu a budovy, jen prohlubují nejistotu. Zatímco původní odhady pro cenu povolenky v EU ETS 2 se pohybovaly například kolem 45 Eur za tunu, z kuloárů zaznívají hlasy naznačující, že tato cena je jen orientační a může se „nějak upravit“ podle aktuálních potřeb a politických cílů. Takováto flexibilita v cenotvorbě, která má generovat bilionové výnosy pro státní rozpočty i po plánovaném odklonu od uhlí, vyvolává vážné otázky o předvídatelnosti a skutečných motivech systému. Není pak divu, že plánování dlouhodobých investic se pro firmy stává sázkou do loterie a občané s obavami očekávají další zdražování.
Komentář: Evropa páchá ekonomickou sebevraždu? Nákladní železnice bije na poplach
Kdo platí účet za „zelenou“ Evropu?
Odpověď je jednoduchá: koncoví spotřebitelé a evropský průmysl. Rostoucí a nepředvídatelná cena povolenek se přímo promítá do ceny elektřiny a tepla. Domácnosti čelí skokovému zdražování energií, které prohlubuje energetickou chudobu a snižuje životní úroveň. Průmyslové podniky, zejména ty energeticky náročné, ztrácejí konkurenceschopnost vůči firmám ze zemí, kde podobná zátěž neexistuje. Výsledkem je nejen zdražování výrobků, ale i hrozba tzv. „úniku uhlíku“ – přesunu výroby (a s ní i pracovních míst a emisí) mimo Evropskou unii. Systém tak paradoxně může vést ke zhoršení globální emisní bilance.
Příjmy z prodeje povolenek, které by měly být podle původních slibů masivně investovány do zelené transformace a kompenzací pro zasažené sektory a občany, často končí ve státních rozpočtech bez jasného a transparentního využití na deklarované účely.
Spekulace a netransparentnost jako součást systému?
Kritici poukazují na to, že trh s povolenkami je náchylný k manipulacím a že z něj neúměrně profitují finanční subjekty, které s reálnou produkcí a snižováním emisí nemají nic společného. Nedostatečná transparentnost v alokaci bezplatných povolenek v minulosti a nejasná pravidla pro budoucnost jen přiživují podezření, že systém je nastaven tak, aby vyhovoval určitým zájmovým skupinám.
Otázky vyvolává i samotná efektivita systému. Zatímco Evropa si utahuje opasky a platí stále vyšší ceny, globální emise nadále rostou, protože velcí světoví znečišťovatelé se k podobně drastickým opatřením nepřipojují. Snaha EU být klimatickým lídrem tak může skončit jako Pyrrhovo vítězství, zaplacené ztrátou průmyslu a sociálním smírem.
Potřebujeme skutečná řešení, ne finanční nástroj s otazníky
Oficiální místa EU systém stále obhajují jako klíčový nástroj k dosažení klimatických cílů. Tvrdí, že trh funguje a motivuje k inovacím. Pro stále větší počet Evropanů jsou však tato tvrzení v příkrém rozporu s jejich každodenní realitou rostoucích účtů a obav o budoucnost.
Je zřejmé, že současná podoba systému emisních povolenek selhává. Místo aby byla motorem udržitelné transformace, stala se brzdou ekonomiky a zdrojem sociálního napětí. Je nejvyšší čas na zásadní revizi, která by zohlednila reálné dopady, omezila prostor pro spekulace a zajistila, že náklady na zelenou transformaci nebudou nespravedlivě přenášeny na ty, kteří si to mohou nejméně dovolit. Možná je čas přiznat, že císař je nahý a „podvod jménem emisní povolenky“ potřebuje buď radikální opravu, nebo nahrazení skutečně funkčními a spravedlivými mechanismy. Jinak hrozí, že zelené ideály pohřbí evropskou prosperitu.
