PRAHA – Kauza europoslance a lídra strany Motoristé sobě Filipa Turka, který se nejprve chlubil extrémně rychlou jízdou a poté přiznal, že o místě rychlé jízdy lhal, vyvolala na české politické i veřejné scéně vlnu reakcí. Jedni jeho jednání odsuzují jako arogantní pohrdání zákony a bezpečností, jiní jej bagatelizují, nebo dokonce schvalují. Nastalá situace otevírá zajímavou otázku: Jaký typ voličů je ochoten takové jednání tolerovat, či dokonce podporovat, a jaké mohou být jejich životní hodnoty, cíle a způsob uvažování?
Prvním zjevným aspektem je zdůrazňování osobní svobody a odporu vůči regulacím. Turek, profilující se jako zastánce motoristů a kritik „přílišné“ regulace, svým činem symbolicky demonstroval postoj, který souzní u části populace. Tito voliči mohou vnímat dopravní předpisy, zejména rychlostní limity, jako zbytečné omezování a „buzeraci“ ze strany státu. Rychlá jízda je pro ně symbolem svobody, síly a svým způsobem rebelství. Překročení rychlosti, byť výrazné, nepovažují za závažný morální prohřešek, ale spíše za projev „zdravého rozumu“ když se stane na prázdné dálnici. Lež ohledně místa činu pak mohou vnímat jako pochopitelný pokus vyhnout se nespravedlivému postihu nebo jako „chytrou“ hru s médii a úřady. Jejich hodnotový systém může klást důraz na individualismus, osobní odpovědnost (ve smyslu „sám vím nejlépe, jak rychle mohu jet“) a nedůvěru vůči autoritám.
Strážci digitální pravdy, nebo novodobí cenzoři? Úvahy nad kontrolou online prostoru.
Druhým faktorem může být obdiv k určitému typu „macho“ image a nekonformnosti. Turek se prezentuje jako úspěšný muž, který si užívá rychlých aut a nebojí se jít proti proudu. Pro některé voliče, kteří mohou být frustrovaní z toho, co vnímají jako politickou korektnost nebo „bruselskou byrokracii“, může být takový politik přitažlivý. Jeho jednání, byť kontroverzní, mohou interpretovat jako projev síly, odvahy a nezávislosti. Tolerance k jeho prohřeškům pak může pramenit z pocitu, že „konečně někdo není svázaný pravidly“ nebo že „alespoň je upřímný ve své aroganci“. Cílem těchto voličů může být podpora politika, který „mluví jejich jazykem“ a nebojí se provokovat establishment, i když to znamená porušování pravidel. Jejich postavení ve společnosti může být různorodé, ale spojuje je pocit, že jejich hlas není dostatečně slyšet a že tradiční politici jsou odtržení od reality.
Třetí, a možná nejkomplexnější, skupinou mohou být voliči, jejichž primární motivací je protest nebo vyjádření nespokojenosti se současným politickým systémem. Pro ně nemusí být konkrétní obsah Turkových činů tak důležitý jako samotný fakt, že jeho jednání a následná mediální pozornost narušují zavedené pořádky a iritují politické oponenty či média, která vnímají jako nepřátelská. Tolerování jeho prohřešků, včetně lži, může být projevem cynismu vůči politice obecně – „všichni lžou a kradou, tak proč by on měl být jiný, alespoň je v tom zábavný“. Jejich životní hodnoty mohou být ovlivněny pocitem zklamání, nedůvěry v instituce a touhou po radikální změně, byť by tato změna nebyla jasně definovaná. Postavení těchto voličů může být charakterizováno pocitem marginalizace nebo ekonomické nejistoty, což vede k hledání „nekonvenčních“ lídrů, kteří slibují jednoduchá řešení nebo alespoň „pořádně zatopí“ těm nahoře.
Je důležité poznamenat, že tyto kategorie se mohou prolínat a motivace jednotlivých voličů budou jistě komplexnější. Kauza Filipa Turka však ukazuje, že existuje část voličského spektra, pro kterou tradiční politické normy a očekávání ohledně chování veřejných činitelů nejsou prioritou. Místo toho mohou oceňovat zdánlivou autenticitu, rebelství, nebo jednoduše možnost vyjádřit svůj protest prostřednictvím podpory kontroverzní postavy. Zda je tato tolerance k porušování pravidel a lhaní dlouhodobě udržitelná a jak ovlivní politickou kulturu v České republice, ukáže až čas. Každopádně, případ jasně ilustruje fragmentaci hodnot a různorodost očekávání, která voliči kladou na své zástupce.
