V dnešní době, kdy informační přetížení doslova dosahuje svého vrcholu a dezinformace se šíří rychlostí světla, sílí hlasy volající po zavedení mechanismů, které by zajistily „vhodný a pravdivý“ obsah na internetu. Představa jakéhosi ústředního orgánu, který by bděl nad digitální čistotou, však okamžitě vyvolává vzpomínky na nechvalně proslulá ministerstva propagandy a otevírá Pandořinu skříňku otázek o svobodě slova, cenzuře a definici samotné pravdy.
Myšlenka není zcela nová. Společnosti po celém světě zápasí s dopady manipulativních kampaní, nenávistných projevů a cíleného šíření lží, které mohou podkopávat demokratické procesy, rozdmýchávat společenské napětí a poškozovat jednotlivce. Z tohoto pochopitelného znepokojení se rodí úvahy o zřízení instituce, která by mohla nést název jako „Úřad pro informační integritu,“ „Národní centrum pro ověřování faktů“ nebo třeba „Agentura pro bezpečný digitální prostor.“ Cílem by, alespoň na papíře, bylo chránit občany a informační ekosystém před penetrací manipulativních myšlenek.
Příznivci takového řešení argumentují, že digitální prostor nemůže zůstat divokým západem bez pravidel. Poukazují na nutnost ochrany zranitelných skupin, zejména dětí, před škodlivým obsahem a na potřebu bránit se sofistikovaným dezinformačním operacím, často řízeným ze zahraničí. V jejich očích by takový úřad mohl fungovat jako nezávislý arbitr, který by na základě jasně definovaných kritérií posuzoval obsah a v případě potřeby inicioval jeho odstranění nebo označení jako problematický.
Avšak právě zde narážíme na první a zásadní úskalí: Kdo a jak definuje, co je „vhodné“ a „pravdivé“? Historie nás učí, že pravda je často komplexní a její interpretace se může lišit. Co jedna skupina považuje za legitimní kritiku, může druhá vnímat jako útok. Hranice mezi ochranou a cenzurou je nebezpečně tenká. Existuje reálné riziko, že by se takový orgán, mohl stát nástrojem politického boje, potlačování nepohodlných názorů a omezování svobody projevu.
Komentář: Evropský autoprůmysl v kleštích: Americká cla a vynucená elektromobilita
Kritici varují před tzv. „chilling effectem“ – tedy situací, kdy se autoři, novináři i běžní uživatelé začnou sami cenzurovat ze strachu, že jejich obsah bude označen za závadný. Kdo zaručí nezávislost a odbornost členů takového úřadu? Jak se vyhnout subjektivitě a politickým tlakům při rozhodování? A jak by taková instituce prakticky zvládala monitorovat a vyhodnocovat nepřeberné množství obsahu, které se na internetu denně objeví? Technické možnosti jsou jedna věc, lidské kapacity a riziko chybovosti věc druhá.
Nelze opomenout ani mezinárodní rozměr. Internet je globální síť a pokusy o národní regulaci často narážejí na své limity. Snaha o kontrolu obsahu v jedné zemi může vést k fragmentaci internetu a vytváření digitálních hranic, což jde proti jeho původní myšlence otevřenosti.
Alternativní cesty k čistšímu informačnímu prostoru existují, i když nejsou jednoduché. Patří mezi ně především posilování mediální gramotnosti obyvatelstva, podpora nezávislých fact-checkingových organizací, větší transparentnost a odpovědnost samotných digitálních platforem a podpora kvalitní, nezávislé žurnalistiky. Tyto přístupy sází spíše na vzdělávání a posilování kritického myšlení než na přímou regulaci a kontrolu.
Debata o tom, jak čelit negativním jevům v online světě, je bezpochyby na místě a bude pokračovat. Otázkou však zůstává, zda vytvoření nové státní instituce s pravomocí rozhodovat o „vhodnosti“ a „pravdivosti“ obsahu není krokem, který by mohl přinést více škody než užitku. Hledání rovnováhy mezi ochranou společnosti a zachováním základních svobod je úkolem pro celou společnost, nikoliv jen pro úředníky za zavřenými dveřmi, ať už by jejich úřad nesl jakýkoliv název.
