Co vás přivedlo k tak neobvyklému řemeslu, jako je závěsná akrobacie?
Bára: Při studiu na Vyšší odborné škole herecké mě oslovily hodiny akrobacie a začala jsem navštěvovat kurzy i ve volném čase. V té době byla závěsná akrobacie v plenkách a všichni nás, kteří jsem se jí chtěli věnovat, hodně podporovali. Když jsme s kamarádkou projevily trochu nadšení, dostaly jsme klíčky od tělocvičny a mohly jsme trénovat po večerech, jak jsme chtěly. To už by se dnes tak snadno nestalo. Hodně mi v začátcích pomohl Cirqueon, kde jsem dostala možnost trénovat a učit závěsnou akrobacii a hlavně jsem se dostala k lidem z oboru.
Tomáš: Ta doba hodně pokročila, když jsem například začínal s kurzy pro veřejnost a s prvními vystoupeními, nevěděl jsem ani pořádně, jak nastavit ceny, nebylo se od čeho odrazit. V Praze se akrobacii věnovalo minimum lidí. Dnes sice pořád známe všechny v oboru jménem, ale představení už jsou stovky ročně a akrobacie pronikla do kulturního světa.
Ty jsi se, Tomáši, k akrobacii dostal taky na škole?
Tomáš: Dalo by se to tak říct. Studoval jsem trenérství a učitelství TV na FTVŠ v Bratislavě a hned v počátcích studia jsem získal pracovní místo v rakouské agentuře Show Express jako akrobat. Každý den jsem měl zkoušky závěsné i pozemní akrobacie a dvakrát týdně vystoupení v Rakousku. Ve volném čase jsem se věnoval studiu. Zároveň jsem celé studium dělal vrcholově sportovní aerobik. Díky tomu jsem měl na škole individuální plán a dokázal vše skloubit. Na konci školy jsem věděl, že se chci dál živit akrobacií, ale ta na Slovensku tehdy prakticky neexistovala, přestěhoval jsem se do Prahy a začal jsem si budovat vlastní jméno tady.
Jaké byly začátky od nuly?
Tomáš: Neměl jsem lokální kontakty a akrobacie navíc v té době ani v Praze zatím nebyla moc populární. Pár skupin se tu začínalo formovat, ale já jsem nechtěl být na někom závislý, tak jsem vzal věci do svých rukou, začal nabízet představení a otevřel kurzy. Hodně mi v té době pomohla skupina Pyroterra. Ta se zabývá hlavně světelnými a ohňovými show, ale moje zájmy se jim líbily a v mých cílech mi hodně pomohli. O tři roky později, v roce 2015, vznikl AirGym. A ještě v tom roce byl AirGym součástí jednoho z nejvelkolepějších akrobatických vystoupeni své doby – Obří loutky v Plzni. Do tohoto projektu nás přizval Jakub Vedral z agentury Art Prom. Od roku 2018 se přidala do vedení AirGymu i Barča.
Co se za ten čas změnilo, co je vlastně AirGym dnes?
Tomáš: Změnil se hlavně rozsah našeho působení. Jsme tým profesionálů zapálených pro závěsnou akrobacii. Vystupujeme s představeními po celé ČR i v zahraničí, pořádáme kurzy pro veřejnost, lítáme na festivalech, připravujeme show na míru pro soukromé i veřejné eventy a jištění pro závěsné choreografie v divadlech. Na většinu projektů vyrážíme přibližně v pěti lidech, ale podle konkrétní příležitosti to může být také 2 nebo 20 lidí.
Bára: Nebo taky 32 akrobatů, jako to bylo na letošním vystoupení Aquanauts v rámci Letní Letné. Zavěšení na jeřábu jsme tvořili obrazce nad Prahou ve výšce asi 30 m. To byl velký zážitek i pro nás účinkující, takový výhled se jen tak nevidí.
V jakých výškách se tedy většinou pohybujete, když zrovna nevisíte na jeřábu nad metropolí?
Tomáš: Běžně nás limituje výška prostou, ve kterém vystupujeme. Ta bývá okolo deseti metrů. Když chceme využít motory a kladkové systémy, raději volíme prostory jako je O2 Arena, kde vystupujeme několikrát ročně a lítáme tam do výšky až 20 metrů.
Bára: Viseli jsme taky na Orloji a v rámci vystoupení Walldance jsme byli zavěšeni nejvýše v 70 metrech.
Jak reaguje publikum na takovou výšku, dá se v takové výšce s diváky vůbec interagovat?
Tomáš: Při akcích této povahy nebývá komunikace s publikem stěžejní. Naopak třeba v divadle chceme být s diváky v užším kontaktu. Každopádně všechny reakce jsou zpravidla pozitivní.
Bára: Míra interakce s publikem se samozřejmě liší v závislosti na tom, jestli jde o soukromou akci, festival, divadlo… ale obecně je závěsná akrobacie ve velké výšce vděčná a nestalo se nám, že bychom odehráli “odzívané” představení, lidi to ohromí…. Popravdě častěji řešíme problém s tím, že je strop moc nízko. Přijde třeba poptávka na závěsnou akrobacii do prostoru, který má 4,5 metru.
Jak takové situace řešíte?
Tomáš: Těch 4,5 metru je absolutní minimum, kde jsme schopní udělat alespoň nějaké závěsné číslo. Ale ideálně vystupujeme v minimálně 6 metrech, abychom mohli předvést plnou škálu pohybů. Ale na šály nebo pro využití motorů je i to poměrně málo.
Když jsme u šál, jaké techniky a materiály na vystoupeních využíváte?
Tomáš: Používáme šály, hrazdu, lano, rádi máme kruhy klasické i svítící, statické i pohyblivé, díky kterým dokážeme zajistit létací představení. V našem duu nejraději vystupujeme na strapsech, protože létají vysoko, působí to nebezpečně, ale vlastně tolik není. Pro diváky je to hodně atraktivní a jen málo lidí to dělá.
Bára: Pracujeme taky s kaskadérskými technikami, máme například číslo Harness dance, kdy akrobatka v sedáku během tance létá. V představení využíváme taky efekt volného pádu, kladkové systémy a další původně kaskadérské kousky.
Tomáš: Mnohým divadlům potom tyhle kousky zajišťujeme pro jejich herce a akrobaty. Například 2D flying v baletu Malý princ a v opeře Julietta aneb Snář nebo létání v muzikálu Billy Elliot, muzikálu Dracula a muzikálu Saxana, nebo volný pád v našich inscenacích NonSen(s) a Hotel Laputa.
Co když něco nejde podle plánů, je prostor pro improvizaci?
Bára: Malé chyby maskujeme celkem často, upravíme pár pohybů a pro diváky není nic poznat.
Tomáš: Konkrétně s Bárou se držíme hesla “co mi podáš, to ti chytnu” a vždycky to uhrajeme.
Jako dlouholetí pracovní i životní partneři máte vybroušenou neverbalni komunikaci?
Tomáš: Určitě, když například vyvalím oči, Bára ví, že nevím (smích). Ve větších skupinových choreografiích ale musí být vše podle plánu.
Bára: Mojí největší dosavadní improvizací byla zakázka, na kterou jsem odletěla do zahraničí a na místě pak zjistila, že organizátor nezajistil, co měl. Byla z toho nakonec fajn dovolená v Kataru.
Co nebezpečné zvraty, bojíte se ještě vůbec?
Tomáš: Člověk musí mít respekt, a ten tam máme, ale není to strach. S člověkem, který by ale neměl k tomu řemeslu respekt, bychom nespolupracovali.
Bára: No já třeba vím, že jsou prvky, kterých se bojím a trvá mi, než se s nimi srovnám, než je začnu dělat ve výšce nebo bez žíněnky.
Tomáš: Já se bojím, když mám odpovědnost za ostatní, když například ovládám motory, na kterých jsou zavěšení naši akrobati.
Jak v takových situacích zajistíte bezpečnost, na co spoléháte?
Tomáš: V našem páru na pravou nebo levou ruku (smích).
Bára: Je to tak, velká část odpovědnosti leží opravdu na tom těle. Lidé se třeba ptají: “Co kdyby ses najednou pustila, co kdyby se ti zamotala hlava?” Musíme být tak vytrénovaní, abychom věděli, že tohle se nestane. Ty ruce prostě nesmí vypnout. Každý také musí znát svoje limity.
Tomáš: Zásadní jsou pro mě tři věci. Tou první je příprava na momenty, kdy něco fyzicky nebo psychicky nezvládneme. Všichni naši akrobaté znají vždy variantu jednoduššího triku, který mají v záloze a když ho zvolí, diváci ani nepoznají, že je něco jinak. Další mou důležitou strategií, je do hloubky znát lidi v oboru a spolupracovat jen s těmi, se kterými je to bezpečné. Jako poslední nás jistí techniky způsobů zavěšení a nouzové plány pro mimořádné situace jako například výpadek proudu.
Co lze v takových chvílích dělat?
Tomáš: Na našich motorech mám dvojité brzdy, ty jsem schopný manuálně odbrzdit a akrobaty v případě nutnosti bezpečně dopravit na zem i bez proudu. Máme s akrobaty pro jistotu nacvičené i nouzové odpočinkové polohy.
Bára: Když tvoříme choreografie, myslíme na to, abychom v každé pozici a čísle měli možnost plánu B pro případ nouzových situací.
Už někdy došlo k nehodě nebo zranění?
Tomáš: Bezpečnost je pro nás priorita, ke zraněním naštěstí zpravidla nedochází.
Bára: Jednou jsme ale byli svědky nepovedené akce.
Tomáš: Náš klient, pro kterého jsme dodávali závěsné konstrukce na jeho show, trval i přes naše doporučení na tom, že si v průběhu představení sami přicvaknou karabinu jejich maskota na náš motor, který ho měl vyvézt do výšky a vrátit na zem. Zacvakli ho ale bohužel na špatný motor řízený z produkce. Maskot vzlétl do výšky 20 metrů a tam si chudák nějakou dobu pobyl, než se do produkce dostal informace, že v čem je problém a proč tam pořád visí.
Bára: Zdá se to jako banalita, připnout karabinu z jedné smyčky na druhou. No my už od té doby v tomto klientům nikdy neustupujeme a trváme na tom, že i karabinu přepneme sami.
Jak moc vám vystoupení a přípravy zasahují do osobního života?
Tomáš: Některé pracovní dny jsou dlouhé třeba i od půl sedmé ráno do půl jedné v noci. Na dovolené si moc neodpočineme, stejně tam třetinu času pracujeme a po návratu prakticky non-stop.
Bára: Naše práce je specifická, nemůžeme si nastavit pevné hranice, akce jsou nárazové a nepravidelné. Ale například mezi lednem a březnem míváme volněji, to si třeba i večer vypneme telefon a řekneme, že nepracujeme. Taky si dopřejeme dovolenou, a soustředíme se na přípravy nových představení. Naopak nejintenzivnější bývá předvánoční sezona.
Jaké zvládáte spolu pracovat i žít?
Bára: Já si myslím, že výrazně převažují pozitiva. Jediná nevýhoda je, že když je toho v práci moc, tak je toho moc na oba. Kamarádka třeba po představení vydechne a těší se domů, že jí manžel čeká s večeří. No tak nás doma nikdo s večeří nečeká a navíc musíme po akcích ještě vše sbalit a ve skladech vybalit.
Měli jste někdy chuť to zabalit a jít úplně jinou cestou? Jaký je váš životní plán B?
Tomáš: Je to těžké, protože naše práce je zároveň náš koníček a v mnohém nás to naplňuje. Myslím, že u toho zůstaneme, jen by se mohl do budoucna měnit poměr těch našich pracovních činností. Protože jednak jsme umělecká agentura zaměřena na závěsnou akrobacii, zároveň jsme přímo vystupující umělci, dále jsme novocirkusová divadelní skupina s vlastními inscenacemi. Zároveň létání a zavěšování zajišťujeme i pro jiná divadla, umělce a umělecké skupiny. V neposlední řadě máme centrum kurzů závěsné akrobacie pro dospělé a sami učíme i v jiných centrech jako Cirqueon a KD Mlejn. Takže tohle si možná časem upravíme jak to budeme zrovna cítit.
Bára: Já si dovedu představit jedině práci s lidmi, učit třeba lidi nějaký i jiný pohyb, ale nechtěla bych chodit do kanceláře a dělat, co mi kdo řekne.
Jaká je tedy vize pro AirGym Art Company do budoucna?
Bára: Chtěla bych se dostat do bodu, kdy si outsourcujeme trochu víc i produkční práci a organizační stránku věci. Abychom neseděli u počítače na úkor té akrobacie a toho hraní, které je tím, co mě na moji práci vlastně nejvíc baví.Tomáš: Teď budujeme další generaci umělců a plánujeme, jak budeme dále fungovat s nimi, abychom si nastavili lepší balanc pracovního a osobního života. Poprvé taky produkujeme představení, ve kterém my dva vůbec neúčinkujeme. Je to jeden ze způsobů, jak si najít víc času pro sebe vzájemně a pro rodinu, kterou společně budujeme.
Autor rozhovoru: Anna Houdková
