Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová představila radikální plán na reformu a navýšení rozpočtu Evropské unie pro roky 2028 až 2034. V reakci na nové výzvy, jako jsou války a krize, navrhuje navýšit sedmiletý rozpočet z 1200 na více než 1800 miliard eur. Jádrem návrhu je zásadní změna ve způsobu, jakým se peníze v unii rozdělují. Místo stovek dílčích programů má vzniknout jeden obří fond, který by měl členským státům poskytnout větší flexibilitu. Návrh však okamžitě narazil na ostrou kritiku napříč politickým spektrem i jednotlivými státy.
„Svět je jiný, ale my stále pracujeme s rozpočtem, který jsme sestavili v roce 2020,“ prohlásila nedávno von der Leyenová s tím, že EU musí být schopna pružněji reagovat na nové výzvy, především v oblasti obrany a konkurenceschopnosti.
Její plán počítá s vytvořením jednoho obřího fondu ve výši 865 miliard eur, který by sloučil prostředky určené dosud na zemědělství, regionální politiku, sociální účely a další oblasti. Bruselskými kuloáry už pro něj koluje posměšná přezdívka „Ursulin jeden velký krásný fond“ v narážce na daňovou reformu Donalda Trumpa. Peníze by se již nerozdělovaly do stovek specifických programů, ale členské státy by je dostávaly jako národní granty. Podmínkou pro jejich vyplacení by bylo dosažení předem dohodnutých „milníků“ a reforem – model vyzkoušený u fondu obnovy po pandemii covidu.
Největší změnou, která vyvolala okamžitou vlnu nevole, je plánované snížení podílu výdajů na zemědělství a politiku soudržnosti (regionální rozvoj). Tyto dvě oblasti dosud tvořily téměř 70 % všech výdajů EU. Podle nového návrhu by jejich podíl klesl pod 50 %.
Kritika se na návrh snesla prakticky ze všech stran. Zemědělci již hrozí, že v případě škrtů znovu zablokují svými traktory Brusel, Paříž či Berlín. Regiony se bouří nejen kvůli hrozícím škrtům, ale také z obavy z „renacionalizace“ regionální politiky, kterou považovaly za překonanou. Obávají se, že o rozdělování peněz by nově rozhodovaly centrální vlády, nikoliv přímo regiony.
Proti se staví i dvě největší frakce v Evropském parlamentu, lidovci a socialisté. Kritizují, že návrh přesouvá moc od regionů k národním státům a od národních států k Evropské komisi, což by mohlo poškodit pocit sounáležitosti v Evropě. Tradičně úsporné země jako Německo, Nizozemsko, Dánsko či Švédsko odmítají jakékoliv navyšování rozpočtu a nechtějí platit vyšší příspěvky. Naopak jiné státy by rozpočet rády zdvojnásobily a navrhují financování pomocí společného dluhu.
Návrhy Ursuly von der Leyenové jsou tak teprve začátkem otevřené politické bitvy, která potrvá nejméně dva roky. Na konci musí s návrhem souhlasit Evropský parlament a v Radě členských států musí být přijat jednomyslně. Pravděpodobnost, že „jeden velký krásný fond“ bude ve finále vypadat tak, jak byl nyní představen, je proto mizivá.
