Dnes si oslavy příchodu nového roku nebo významná výročí bez barevných explozí na noční obloze dokážeme jen stěží představit. Moderní pyrotechnika je řízena počítači a využívá precizní chemii, její kořeny však sahají hluboko do minulosti – k náhodným objevům, hledání nesmrtelnosti a praskajícímu bambusu v dávné Číně. Cesta ohňostrojů od hlučného nástroje proti zlým duchům až po uměleckou formu trvala více než dvě tisíciletí.
Praskající bambus: Předchůdce střelného prachu
Příběh ohňostrojů začal přibližně ve 2. století před naším letopočtem v Číně za dynastie Han. První „pyrotechnici“ však nepotřebovali laboratoře. Zjistili, že pokud hodí čerstvé stvoly bambusu do otevřeného ohně, dojde po chvíli k hlasitému výbuchu.
Princip byl prostý: bambus se skládá z dutých článků, které obsahují vzduch a vlhkost. Při zahřátí se vzduch uvnitř rozpíná a tlak stoupá, dokud pevná stěna rostliny nepovolí. Výsledná rána byla pro tehdejší obyvatele fascinující a děsivá zároveň. Věřili, že tento hluk dokáže zahnat zlé duchy, zejména mýtické monstrum Nian, které mělo požírat lidi. Tyto „pao chuk“ (praskající bambusy) se staly základem čínských oslav.
Alchymistický omyl a recept na zkázu i krásu
Skutečný zlom nastal o tisíc let později, během dynastie Tang (618–907 n. l.). Čínští alchymisté tehdy paradoxně nehledali zbraň ani zábavu, ale „elixír nesmrtelnosti“. Při svých experimentech smíchali dusičnan draselný (ledek), síru a dřevěné uhlí. Namísto věčného života však stvořili hořlavou směs, kterou dnes známe jako černý střelný prach.
Číňané směs pojmenovali „huo yao“ (ohnivý lék). Brzy si uvědomili, že pokud tímto práškem naplní duté bambusové trubky (a později papírové tubusy), efekt bude mnohem silnější než u prostého zahřívání bambusu. Tak vznikly první petardy. Kolem roku 1000 n. l. se pak objevily první rakety – k petardě se připevnil stabilizační šíp a zapálený prach sloužil jako tryskový pohon.
Jak fungoval první ohňostroj?
Princip fungování historických ohňostrojů byl založen na rychlé oxidaci. Ledek v prachové směsi funguje jako oxidační činidlo, které dodává kyslík pro hoření, zatímco uhlí a síra slouží jako palivo. V uzavřeném prostoru papírové trubičky vede zapálení k okamžitému nahromadění plynů a tepla, což vyústí v explozi, která roztrhne obal.
Zatímco první čínské ohňostroje byly především o hluku a zlatavých jiskrách (způsobených nečistotami v prachu), skutečná barevná revoluce musela počkat několik staletí. Původní pyrotechnika zářila především oranžově a žlutě. Pro dosažení jiných efektů začali Číňané do směsí přidávat různé příměsi, například ocelové piliny pro jasnější jiskření.
Cesta na Západ a italský smysl pro umění
Do Evropy se technologie černého prachu dostala pravděpodobně ve 13. století, a to díky Hedvábné stezce a mongolským výbojům. Mezi prvními učenci, kteří o „létajícím ohni“ psali, byli Roger Bacon nebo Albert Veliký. Zpočátku se prach využíval dominantně pro vojenské účely, ale renesanční Itálie v něm uviděla jiný potenciál.
Byli to právě Italové, kdo v 14. až 16. století povýšil ohňostroje na umění. Začali budovat propracovaná lešení a kulisy, které se během slavností zapalovaly. Italové také jako první přišli na to, jak ohňostrojům dodat barvy. Zjistili, že přidáním určitých kovů a solí do hořlavé směsi lze plamen obarvit. Stroncium dodalo červenou, baryum zelenou, měď modrou a sodík jasně žlutou. Tím se zrodila moderní pyrotechnická show, jakou známe dnes.
Dědictví, které nezhaslo
Dnes jsou ohňostroje globálním fenoménem. Přestože se v posledních letech stále více mluví o jejich ekologických dopadech a vlivu na zvířata, což vede k rozmachu tichých ohňostrojů nebo dronových show, jejich historický význam zůstává neoddiskutovatelný. Z náhodného prasknutí bambusu v ohništi se vyvinul průmysl, který kombinuje chemii, fyziku a estetiku, a který nám už po dvě tisíciletí připomíná, že lidstvo odedávna toužilo ovládnout oheň a vnést světlo do temnoty.
