Evropská komise si platila lobbisty, aby bojovali proti jejím vlastním zájmům

BRUSEL – Evropská komise čelí skandálu ohledně financování neziskových organizací. Podle smluv, které zveřejnil německý deník Die Welt, si Komise platila ekologické organizace, aby lobbovaly za konkrétní cíle Zelené dohody, a v některých případech dokonce bojovaly proti obchodním dohodám, které sama Komise vyjednávala. Případem se již zabývá Evropský parlament, který prověřuje tisíce smluv.

Šetření bylo zahájeno na začátku roku z podnětu europoslankyně Moniky Hohlmeierové z výboru pro rozpočtovou kontrolu (CONT), která upozornila na nesrovnalosti v grantovém programu LIFE. Tento program, určený na podporu životního prostředí, spadá pod ředitelství Komise pro životní prostředí a pro klimatickou akci. V reakci na vyšetřování Komise oznámila, že prostředky z tohoto programu již nebude možné využívat na lobbing.

Deník Die Welt nyní přinesl konkrétní důkazy, když získal přístup k tajným smlouvám od samotných zaměstnanců Komise. Novináři popsali, že přístup k dokumentům byl časově omezen a nebylo možné si je vytisknout.

Obsah smluv je však výbušný. Komise například financovala organizaci ClientEarth, která se měla podle smlouvy zavázat k veřejným vystoupením proti konkrétním uhelným elektrárnám s cílem „zvýšit finanční a právní riziko pro jejich vlastnictví a provoz“.

Česko sype do ekologie miliardy, výsledky ale pokulhávají, varuje NKÚ

Ještě konkrétnější byla smlouva s Aliancí pro zdraví a životní prostředí (HEAL) v hodnotě 700 000 eur (cca 17 milionů korun). Ta měla za úkol lobbovat proti používání glyfosátu a chemikáliím PFAS. Smlouva přesně stanovovala, že se organizace musí před hlasováním setkat se 4 až 6 europoslanci a na toto téma vytvořit 50 až 80 tweetů.

Nejproblematičtější je však případ, kdy jedno generální ředitelství Komise financovalo aktivity namířené proti jinému. Ředitelství pro životní prostředí uzavřelo smlouvu s organizací Friends of Earth, aby lobbovala proti obchodní dohodě se sdružením jihoamerických zemí Mercosur. Tuto dohodu přitom vyjednávalo ředitelství pro obchod a v prosinci 2024 ji slavnostně podepsala předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová.

Cíl smlouvy byl podle Die Welt definován naprosto jednoznačně: „Dohoda s Mercosurem bude ve své současné podobě zastavena.“ Organizace měla za úkol uspořádat minimálně tři setkání s europoslanci a dvě schůzky s úředníky ředitelství pro obchod, aby je přesvědčila o negativních dopadech dohody na životní prostředí.

Případem se nyní intenzivně zabývá výbor CONT. „Vyžádali jsme si po Evropské komisi veškeré smlouvy, kterých je více jak 10 000, takže to bude trvat,“ potvrdil český europoslanec a člen výboru Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL). Podle něj je klíčové zajistit transparentnost a zabránit netransparentním vlivům na legislativu. Kritici se obávají, že tento státem placený lobbing mohl nepatřičně ovlivnit celý legislativní proces Zelené dohody.

Zamyšlení redakce

Ohnutá realita za peníze daňových poplatníků

Odhalení deníku Die Welt není jen další byrokratickou kauzou z Bruselu. Je to rána pro věrohodnost klíčových evropských institucí a takzvané občanské společnosti.

Pro Evropskou komisi je to katastrofa. Ukazuje se nejen jako dysfunkční moloch, kde levá ruka (ředitelství pro životní prostředí) aktivně podkopává práci pravé ruky (ředitelství pro obchod), ale především jako instituce, která si za peníze daňových poplatníků vyrábí a platí „veřejné mínění“. Místo aby Komise jako nestranný exekutivní orgán navrhovala legislativu a nechala ji projít demokratickou diskuzí, zdá se, že si najímala externí organizace, aby tuto diskuzi uměle formovaly a tlačily předem daným směrem. Tím se z regulátora stává manipulátor, což je pro důvěru občanů zdrcující.

Pro dotčené nevládní organizace je to zničující úder do jejich image nezávislých hlídacích psů demokracie. Pokud organizace jako ClientEarth nebo Friends of the Earth přijímají smlouvy s přesně definovanými politickými cíli a kvótami na počet schůzek s poslanci či počet tweetů, stírá se rozdíl mezi nimi a korporátními lobbisty. Přestávají být hlasem občanů a stávají se prodlouženou rukou vládní moci – najatými žoldáky v politickém boji. Jejich budoucí varování a apely budou nevyhnutelně vnímány s podezřením: Mluví z přesvědčení, nebo jen plní další placený kontrakt?

Klimatická politika jako Maův Velký skok?

Kdo ponese odpovědnost?

Otázka, kdo by mohl být za tento postup stíhán a na jakém základě, je složitá, ale ne nemožná.

1. Právní odpovědnost úředníků a komisařů:
Případem se pravděpodobně bude zabývat Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a případně i Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO). Vyšetřování by se mohlo zaměřit na podezření ze zneužití veřejných prostředků a porušení rozpočtových pravidel EU. Pokud by se prokázalo, že úředníci na Generálním ředitelství pro životní prostředí (DG ENV) vědomě a záměrně použili peníze z programu LIFE na účel, pro který nebyly určeny (tedy politický lobbing namísto projektů na ochranu životního prostředí), mohli by čelit disciplinárnímu řízení. V krajním případě, pokud by se prokázal podvodný úmysl, i trestnímu stíhání. Klíčové bude prokázat, že jednali v rozporu s platnými pravidly pro udělování grantů. Stíhání by se týkalo konkrétních úředníků, kteří smlouvy připravovali a schvalovali, a teoreticky i jejich politických nadřízených, tedy příslušného eurokomisaře, pokud by se prokázalo, že o těchto praktikách věděl nebo je přímo nařídil.

2. Odpovědnost nevládních organizací:
I samotné neziskové organizace by mohly čelit následkům. Pokud se ukáže, že vědomě čerpaly dotace na základě nepravdivých údajů o účelu projektu (například deklarovaly obecně prospěšnou činnost, ale ve skutečnosti prováděly placený lobbing), mohly by být nuceny vrátit poskytnuté finanční prostředky. Kromě toho jim může být na několik let zakázáno ucházet se o další granty z EU. Jejich největším trestem však bude masivní ztráta reputace a důvěry veřejnosti i dárců.

3. Politická odpovědnost:
Největší dopad bude pravděpodobně v politické rovině. Celá kauza nahrává kritikům EU a Zelené dohody. Evropský parlament může prostřednictvím výboru CONT požadovat personální změny v Evropské komisi. Teoreticky by mohl i vyjádřit nedůvěru celé Komisi, i když to je velmi nepravděpodobný scénář. Pravděpodobnější je, že skandál povede k výraznému zpřísnění pravidel pro financování a k větší kontrole ze strany Parlamentu. Zodpovědnost padá na hlavu předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové, která musí vysvětlit, jak mohlo v její instituci dojít k takovému systémovému selhání a vnitřnímu rozvratu.

V době, kdy se vše dělo (v rámci mandátu Komise 2019–2024), byla Věra Jourová místopředsedkyní Evropské komise pro hodnoty a transparentnost. Ačkoliv přímo neřídila Generální ředitelství pro životní prostředí (DG ENV) ani pro klima (DG CLIMA), která granty poskytovala, celá aféra spadá do jejího širšího portfolia. Skandál se totiž přímo dotýká transparentnosti, integrity a dobré správy evropských institucí. Jako strážkyně těchto principů nese politickou spoluzodpovědnost za to, že k takovému systémovému selhání a netransparentnímu jednání v Komisi vůbec mohlo dojít. Případ poškozuje samotné hodnoty, které měla za úkol chránit.

Patrick Moore v rozhovoru z roku 2016 kritizuje zelený radikalismus a klimatickou hysterii

Jak z toho ven?

Tento skandál ukazuje na systémové selhání kontroly. Pokud se má podobnému „ohýbání reality“ v budoucnu zabránit, musí se vnitřní kontrola v EU zaměřit na několik klíčových oblastí:

1. Transparentnost smluv a grantů: Všechny smlouvy a granty poskytnuté z rozpočtu EU neziskovým organizacím musí být okamžitě a v plném znění veřejně dostupné v centrálním, snadno prohledávatelném registru. Skrývání za omezený přístup k počítači je nedůstojné a nepřijatelné.

2. Zákaz politického zadání: Je nutné stanovit jasnou a nepřekročitelnou hranici mezi podporou obecně prospěšných cílů (např. výzkum o znečištění) a financováním konkrétních politických kampaní. Smlouva nesmí obsahovat zadání typu „zastavte dohodu X“ nebo „uspořádejte schůzky s poslanci Y“. Taková činnost se nazývá lobbing a ten nemůže být placen z veřejných peněz.

3. Kontrola střetu zájmů uvnitř Komise: Je nepochopitelné, že systém nezarazil financování projektu, který jde přímo proti strategickému cíli jiné části téže instituce. Musí být zaveden povinný mechanismus kontroly, který by podobným vnitřním rozporům zabránil ještě před schválením grantu.

Bez těchto zásadních změn bude EU nadále čelit podezření, že nedefinuje pouze pravidla hry, ale že si za naše peníze platí i hráče a rozhodčí. A to je cesta k naprosté ztrátě legitimity a voda na mlýn politickým stranám, které usilují o rozpad Evropské unie jako takové.