Martín provedl komplexní výpočty, aby získal nástin toho, co se v hlubinách Atlantiku odehrálo. Jeho závěry vycházejí z informací o hmotnosti ponorky, zrychlení, rychlosti klesání, koeficientu tření a dalších parametrů.
Titan odstartoval svůj ponor v severním Atlantiku brzy ráno. Začátek byl bezproblémový, 105 minut ponorka pozvolna klesala k vraku Titaniku. Ponor probíhal v úplné tmě, aby se neplýtvalo baterií. Pak ale nastaly komplikace, komunikace mezi Titanem a mateřskou lodí Polar Prince byla přerušena. Ponorka následně ztratila proud, čímž došlo k výpadku pohonu. Vše zhoršil i fakt, že posádka se nacházela v přední části ponorky, kde tak byla soustředěna hmotnost cca 400 kg a došlo k narušení podélné stability.
Jakmile Titan ztratil stabilitu, dostal se do vertikální polohy a rychle putoval ke dnu oceánu. Posádka byla v tuto chvíli zcela neschopna manévrovat. Bezpečnostní a kontrolní systémy už nebyly funkční, což kapitánovi znemožnilo použít nouzovou páku. Martín popisuje tento moment, který trval zhruba minutu, jako hrůzný zážitek: „Muselo to být jako v hororu. Tato doba musela být pro všechny velmi těžká, protože padali nekontrolovatelně a byli si vědomi toho, že se blíží jejich konec. To byla určitě ta nejhorší část, protože pak už se to všechno odehrálo velmi rychle.“
V této fázi ponorka klesla o dalších 800 až 900 metrů a čelila náhlému zvýšení tlaku. Tlak se během několika sekund vyšplhal na extrémní úroveň. K implozi došlo v hloubce mezi 2,5 a 2,7 kilometry. „Uvnitř Titanu došlo k okamžitému smrštění trupu, což mělo za následek ztrátu objemu o přibližně 70 až 80 procent. Při svém dalším klesání byl Titan stále těžší a těžší. Bylo to rychlé, jako prasknutí balónku. Smrt byla okamžitá,“ přiblížil tyto okamžiky Martín.
Zdroj: niusdiario.es, tn.nova.cz