Příběh rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf je fascinující studií politické vize, technologických ambicí, společenského aktivismu a nakonec i demokratického rozhodování. Je to příběh o megaprojektu, který stál miliardy šilinků, byl dokončen, ale nikdy nevyrobil ani watt elektrické energie. Dnes slouží jako památník a připomínka složité historie jaderné energetiky v Evropě.
Vize budoucí energetiky: 60. a 70. léta
Po druhé světové válce zažívala Evropa, včetně Rakouska, rychlý ekonomický růst a s ním rostla i poptávka po energii. V 60. letech 20. století se jaderná energie jevila jako elegantní a efektivní řešení. Byla vnímána jako čistý, levný a téměř nevyčerpatelný zdroj energie, který by zajistil nezávislost na nestabilních dodávkách fosilních paliv. Mnoho zemí, včetně sousedního Německa a Švýcarska, se pouštělo do výstavby jaderných elektráren s velkým optimismem.
Rakousko, ačkoliv bylo neutrální zemí, nechtělo zůstat pozadu. Vláda a energetické společnosti viděly v jaderné energetice cestu k modernizaci a zabezpečení energetických potřeb. Plány na výstavbu první jaderné elektrárny v Rakousku se začaly konkretizovat. Po důkladné analýze byla jako ideální místo vybrána lokalita u obce Zwentendorf an der Donau, asi 30 kilometrů severozápadně od Vídně. Místo bylo blízko Dunaje pro chlazení a nedaleko hustě osídlených oblastí pro snadnou distribuci energie.
V roce 1971 byla zahájena výstavba. Projekt byl obrovský a ambiciózní. Společnost Gemeinschaftskernkraftwerk Tullnerfeld (GKT), založená rakouskými energetickými společnostmi, byla pověřena realizací. Vybrán byl tlakovodní reaktor (PWR) od německé firmy Siemens, tehdy špičková technologie. Náklady se odhadovaly na miliardy šilinků, ale investice se zdála opodstatněná vzhledem k budoucí energetické bezpečnosti.
Rostoucí obavy a opoziční hnutí
Jak se výstavba elektrárny Zwentendorf blížila k dokončení, nálada ve společnosti se začala měnit. Původní nadšení pro jadernou energii ustupovalo rostoucím obavám. V 70. letech se začalo formovat silné ekologické hnutí po celé Evropě, a Rakousko nebylo výjimkou. Otázky bezpečnosti, likvidace jaderného odpadu a rizika havárie začaly být stále naléhavější.
Kritici Zwentendorfu argumentovali, že Rakousko, jako země bohatá na vodní energii, nepotřebuje jadernou energii. Poukazovali na nedostatečné bezpečnostní studie, vysoké náklady a zejména na neřešitelnou otázku ukládání jaderného odpadu. Začaly se pořádat demonstrace a protesty, které postupně nabíraly na intenzitě. Opoziční hnutí, složené z ekologických aktivistů, vědců, studentů a běžných občanů, získávalo stále větší podporu.
Důležitou roli hrála i politická scéna. Kancléř Bruno Kreisky, dlouholetý zastánce jaderné energie, se ocitl pod sílícím tlakem. Původně pevná podpora jaderné energie ve vládě a parlamentu začala erodovat. Debata se stávala polarizovanou a emočně nabitou. Vláda se snažila uklidnit obavy veřejnosti zajištěním, že elektrárna bude splňovat nejpřísnější bezpečnostní standardy. Tyto argumenty však často padaly na úrodnou půdu sílící nedůvěry.
Osudové referendum 1978
Klíčovým momentem v příběhu Zwentendorfu se stalo rozhodnutí uspořádat celostátní referendum. Kancléř Kreisky, ačkoliv si byl jist podporou pro elektrárnu, se rozhodl dát slovo občanům. Bylo to bezprecedentní rozhodnutí, které ukázalo sílu rakouské demokracie. Referendum se konalo 5. listopadu 1978. Otázka byla jednoduchá: „Má být jaderná elektrárna Zwentendorf uvedena do provozu?“
Předreferendová kampaň byla mimořádně intenzivní a vášnivá. Zastánci jaderné elektrárny zdůrazňovali potřebu energetické nezávislosti a ekonomických výhod. Poukazovali na to, že elektrárna je již dokončena a její nespouštění by bylo obrovskou finanční ztrátou. Proti nim stála široká koalice odpůrců, kteří argumentovali riziky a naléhavostí alternativních zdrojů energie.
Výsledek referenda byl pro zastánce jaderné energie šokující. Těsnou většinou 50,47 % hlasů pro „Ne“ se Rakušané vyslovili proti spuštění elektrárny. Rozdíl činil pouhých 30 000 hlasů. Bylo to historické rozhodnutí, které Rakousko postavilo do čela mezinárodního protijaderného hnutí. Stalo se tak první zemí na světě, která demokratickým hlasováním rozhodla o neprovozu již dokončené jaderné elektrárny.
Důsledky a odkaz Zwentendorfu
Rozhodnutí referenda mělo okamžité a dalekosáhlé důsledky. Rakouský parlament přijal zákon, který zakazoval provoz jaderných elektráren v zemi. Zwentendorf, který byl připraven ke spuštění, zůstal zakonzervován. Milliardy šilinků investovaných do jeho výstavby se zdály být marné.
Pro energetické společnosti to byla obrovská finanční rána. Musely se přeorientovat na jiné zdroje energie, především na vodní elektrárny a dovoz elektřiny. Z dlouhodobého hlediska se však Rakousko stalo jedním z lídrů v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Referendum o Zwentendorfu posílilo politický vliv ekologických hnutí a ukázalo sílu občanské společnosti.
Samotná elektrárna Zwentendorf se stala unikátním památníkem. Byla udržována v dobrém stavu a příležitostně sloužila pro školení personálu, který měl obsluhovat podobné typy reaktorů v jiných zemích. Část zařízení byla prodána, ale většina zůstala nedotčena. V roce 2005 byla lokalita zakoupena společností EVN, která zde provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Zwentendorf se tak stal symbolickým místem, kde se původní vize jaderné energie proměnila v realitu obnovitelných zdrojů.
Dnes je Zwentendorf otevřen pro veřejnost. Návštěvníci si mohou prohlédnout nedotčenou řídící místnost, reaktorovou halu a další prostory. Slouží jako vzdělávací centrum, které vypráví příběh o jaderné energii, o demokracii a o síle veřejného mínění. Je to připomínka, že i ty největší technické projekty podléhají společenskému konsensu a politické vůli.
Příběh Zwentendorfu je mnohem víc než jen příběh jedné elektrárny. Je to odraz širších debat o energetice, životním prostředí a roli občana v demokratické společnosti. Ukazuje, že i v době, kdy se zdála být jaderná energie nevyhnutelná, dokázala malá země prosadit svou vizi a vydat se jinou cestou. Zwentendorf tak zůstává trvalým symbolem rakouské cesty k energetické budoucnosti, cesty, která se odklonila od jaderné energie a upnula se k obnovitelným zdrojům.
Vliv KGB
V 70. a 80. letech se ekologická hnutí v západní Evropě dostala do popředí veřejné debaty, zejména v souvislosti s otázkami jaderné energie a rozmístění amerických raket. Sovětský svaz a jeho tajná služba KGB v nich viděly příležitost, jak oslabit soudržnost NATO a zpomalit technologický i energetický rozvoj západních států. Podpora měla převážně nepřímou podobu: KGB spolu s východoněmeckou Stasi zajišťovaly finanční prostředky pro vybrané skupiny, pomáhaly s tiskem letáků a brožur a někdy i s organizací demonstrací. Často se jednalo o skryté kanály, takže samotní aktivisté nemuseli mít tušení, odkud podpora pochází. Cílem bylo posílit již existující obavy veřejnosti – rizika jaderných havárií, problematika ukládání radioaktivního odpadu či strach z militarizace Evropy. Sovětská propaganda současně aktivně šířila zprávy o nehodách a nebezpečích spojených s atomem, čímž posilovala argumenty hnutí. Je důležité dodat, že ekologické iniciativy měly vlastní silné kořeny a vycházely z autentických obav veřejnosti, ale sovětské služby dokázaly tyto nálady využít a zesílit. V konečném důsledku tak KGB nepřímo přispěla k tomu, že antijaderná hnutí v západní Evropě získala politický vliv a formovala energetickou i bezpečnostní politiku řady zemí.
